Období hluboké normalizace na Slovensku pohledem pedagoga vyhozeného z univerzity

Dobu takzvané normalizace máme široce zmapovanou a všichni mají možnost něco si o ní myslet. Jak se však v sedmdesátých letech žilo na Slovensku? Našim sousedům bychom ostatně mohli věnovat pozornost i v jiných ohledech…

04.01.2019 - 10:00   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (3)

Poměr Čechů k Slovákům je jiný než poměr Slováků k Čechům. Dobře to ilustruje české a slovenské literární prostředí. Na Slovensku jsou čeští autoři dobře známí, ve slovenských knihkupectvích je možné zakoupit české knihy a rovněž skutečnost, že mnohé zahraniční tituly, které vyjdou česky, se do slovenštiny ani nepřekládají. U nás je situace jiná. Byť bylo v minulosti několik pokusů a sem tam se objevilo knihkupectví, které v České republice prodávalo slovenské knihy, všechny tyto snahy přišly vniveč a nyní se nezdá, že by se o něco takového měl někdo v blízké budoucnosti pokusit.

Překládat, či nepřekládat? 

Rovněž by bylo vhodné ptát se, zda jsme slovenštině vůbec ještě schopni porozumět, zda jsme schopni ve slovenštině číst. Byť ještě patrně nenastala situace, kdy bychom slovenštině nerozuměli, nakladatelé si uvědomují, že českým čtenářům se v jiném jazyce moc číst nechce. A platí to i o slovenštině.

Dokazuje to například titul Kniha o hřbitově. Ten se u nás nejprve prodával v originále, tedy ve slovenštině. Tedy, prodával se – vhodnější by bylo napsat, že ležel v regálech knihkupectví. Když však tento výborný román vyšel v překladu literárního vědce Miroslava Zelinského, stal se takřka bestsellerem.

Situace ve slovenské literatuře je přitom velice pozoruhodná. Mnozí současní autoři se mohou beze všeho měřit s význačnými literáty, kteří jsou proslaveni celosvětově. Tuto skutečnost si čeští nakladatelé uvědomují, a tak se můžeme v posledních letech seznámit s množstvím českých překladů slovenských knih. O pravidelný přísun dobrých, ba skvělých knih se zasazuje především brněnské nakladatelství Větrné mlýny, které má na slovenské tituly dokonce vyhrazenou celou ediční řadu. V tomto nakladatelství nedávno vyšla próza spisovatele Stanislava Rakúse (* 1940) s názvem Nenapsaný román. O český překlad se postaral bohemista Lubomír Machala.

Román je vystavěn kolem protagonisty Adama Zachariáše, který je tak trochu zvláštní postavou. Podobně jako je zvláštní název románu, který naznačuje, že máme co do činění s dílem neukončeným, neuzavřeným a taky s dílem, které patrně reflektuje samo sebe.

Trable Adama Zachariáše

Adam Zachariáš nejprve působí jako pedagog na univerzitě, poté je však kvůli poskvrněné minulosti "odejit". Děj je totiž situován do sedmdesátých let, tedy do období hluboké normalizace. Adama Zachariáše však tato nepříjemnost nijak nesloží. Brzy najde práci dramaturga v divadle. Celou dobu přitom Zachariáš sbírá zkušenosti, které by mohl přetavit ve své literární dílo, v onen nenapsaný román, jehož je autorem, jak se na konci dozvíme.

Protagonista přitom není zrovna typickým hybatelem děje. Jeho přínos je spíše v tom, že se vyskytne ve všech situacích, které se seskládají do knihy. Epizody, jimiž Zachariáš prochází, jsou notně komické. Čemuž svědčí i jazyk této prózy, z nějž je patrný nadhled, ale i dávka strohosti.

Před čtenářem se objevují mnohé postavy, které se v knize ani neohřejí a hned zmizí. A v jejich pozadí vyvstává i dobové prostředí. Jež je, viděno z časového, ale i intelektuálního nadhledu, demaskováno ve své absurdnosti.

Nenapsaný román Stanislava Rakúse vyšel česky ve stejnou dobu jako titul Velká láska od autora, jenž své knihy podepisuje jménem Balla. Dá se očekávat, že k nim brzy přibudou další překlady. A Velká láska a Nenapsaný román jsou výborným lákadlem k tomu, abychom jim věnovali pozornost.