Loutky mi roztroušená skleróza nevezme, říká umělec Jaroslav Bezděk

Světový den roztroušené sklerózy připadá na 25. května. Tato nemoc se nevyhývá ani umělcům. Loutkař Jaroslav Bězdek, který spolupracoval s Břetislavem Pojarem nebo Janem Švankmajerem, jí onemocněl před šestnácti lety a statečně s ní bojuje. 

22.05.2016 - 23:57  
Jaroslav Bezděk (1950) po ukončení studia na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze nastoupil do Filmového studia Jiřího Trnky na Barrandově. Zde se podílel na tvorbě loutek do celé řady animovaných filmů tuzemské i zahraniční produkce a spolupracoval s předními tvůrci v tomto oboru, např. s Břetislavem Pojarem, Janem Švankmajerem, Jiřím Bartou nebo Vlastou Pospíšilovou. Po roce 1990 pracoval pro televizní stanici NOVA na populárních „Gumácích“ pro vysílání v Čechách i na Slovensku. Později začal spolupracovat s různými divadly, reklamními společnostmi a loutkovými studii, např. na trilogii „Fimfárum“, filmech „Autopohádky“, „Jedné noci v jednom městě“, „Na půdě“ a dalších. V současné době též vyrábí loutky na zakázku. Vedle této činnosti se od r. 1975 věnuje tvorbě obrazů. První samostatnou výstavu měl v r. 2008 v galerii Ecce Terra v Praze. Šestnáct let trpí roztroušenou sklerózou.

Jaké byly u vás prvotní příznaky roztroušené sklerózy?

Občas jsem se motal, nebo jsem do něčeho narazil, čemuž se okolí smálo. Když jsem procházel dveřmi, tak jsem se netrefil a podobně. Postupně se vše zhoršovalo.

Jak moc progresivně?

Najednou jsem dostal chřipku a nemohl jsem chodit a po mnoha vyšetřeních zjistili roztroušenou sklerózu. Trošku jsem to dle příznaků tušil, měla ji i moje sestra, ale pořád jsem si to nechtěl připustit. Stav se mi zhoršoval pozvolna. Nejprve jsem potřeboval jednu hůl, po dvou letech už dvě a po patnácti letech už potřebuji vozík.  

Co je nejtěžší?

Jsou lepší a horší dny. Každopádně chci pracovat. V březnu jsem přišel o karlínský ateliér, který byl situován i jako byt, čili teď pracuji z domu, což je náročnější, ale dokud mohu pracovat, tak si můj stav nepřipouštím. Má práce je zároveň mým koníčkem.

Vesta na míru z projektu Handibags

Jste jedním z aktérů známého projektu Handibags, v němž jste si nechal vyrobit speciální koženou oboustrannou vestu na míru, jste s ní spokojen? V čem je jiná než klasická pánská vesta a v čem vám pomáhá?

Moc, jen jsem si ji o trošku víc přizpůsobil. Nevyhovovalo mi překřížení v zádech, špatně se mi tak oblékala.

Karel Vágner

Z vesty přes záda jsem udělal vestu jen přes hlavu. Svou funkci ale plní senzačně, mám vše potřebné po ruce. Kdysi jsem šil a dělal čalouníka, tak to pro mě nebyl problém.

V čem je její know-how, a tedy "ta" výhoda?

V tom, že dám do ní osobní věci i drobné. Pomáhá mi, že se pro potřebné maličkosti, jako jsou například peníze, klíče, občanka a jiné nemusím otáčet na záda vozíku do batohu. Mám je po ruce, a tím i víc v bezpečí.

Byl jste také u zrodu populárních politických postaviček Gumáci, jež provázeli začátky TV Nova, jak na ně vzpomínáte?

Gumáci byli super. Pět let opravdu zábavné práce. Poté, co nastoupila programová ředitelka Libuše Šmuclerová, které se to nelíbilo, tak se s nimi začalo časově hýbat, až jim rapidně klesla sledovanost a skončili úplně. 

Celý život vytváříte loutky. Srovnejte práci u nás a v zahraničí?

To je úplně něco jiného. V zahraničí mají peníze. 

Jan Švankmajer je dnes pojem, jaký byl jako člověk?

Osobně jsme se bohužel nikdy nesetkali. Povídá se, že je to milý pán.

Vytváříte loutky na zakázku?

Ano, kdokoliv si ji u mě objedná, tak ji rád vyrobím. Nejčastěji podle fotky. Nejnáročnější je hlava a obličej. Většinou jsou velké 30 centimetrů a výrobní proces mi trvá čtyři dny až týden. 

Vaším koníčkem jsou obrazy. Kdy plánujete další výstavu?

Obrazy dělám spíše pro zábavu a rozdávám je jako dárky. Na vernisážích se občas prodá pět kousků, ale někdy třeba jenom jeden. V takovém případě obdarovávám rodinu a přátelé. Vítají to a i vyžadují. Dcera má po bytě spoustu mých obrazů.