Legendární závodnice Marie-Claude Beaumont: Muži a ženy si nejsou rovni, holka vždycky dupne na brzdy dříve

 

Žijeme v dobách „ujetého pohlavního šílenství“, kdy se politici nejrůznějších partají snaží tvrdit, že žena a muž si jsou v každém ohledu rovni. Skutečnost, že nám příroda prostě dala rozdílná poslání, a proto nás na cestu za jejich splněním obdařila rozdílným fyzickým i psychickým „vybavením“, přitom opomínají. Motoristický sport není výjimkou. Legendární závodnice a novinářka Marie-Claude Beaumont to bez problémů uznává.

Nejlepším příkladem pro skutečnost, že ženská je ženská a chlap je chlap, je svět sportu. Muž zkrátka nikdy nezabruslí či nezatančí tak esteticky jako žena. A naopak žena nikdy nepředvede tak ostrý trestný kop nebo tak senzační tenisové eso jako chlap. 

Proč ale děvčata nedokáží uspět ve sportu, kde „nároky na bicepsy“ v posledních desetiletích výrazně klesly? V motorsportu, nebo přímo ve Formuli 1, se jim totiž příliš nedaří. I když pokusů už tu bylo poměrně dost. Na toto téma jsme vyzpovídali jednu z nejpovolanějších žen vůbec - legendární závodnici a novinářku Marie-Claude Beaumont. Dodnes se můžete s touto nenápadnou drobnou ženou ověšenou fotoaparáty setkat na okruzích celého světa, navštěvuje prakticky všechny Velké ceny. Je stále ještě plná energie.

Letošní působení Tatiany Calderon ve F2 je propadákem, další talentované dívky jako Sophie Flörsch či Jamie Chadwick jsou byť jen od pokusu na hony vzáleny. Proč je Lella Lombardi stále jedinou ženou v historii, která v roce 1975 dokázala bodovat ve Velké ceně F1?
Skutečnost, že děvčata prostě nemají na silničních okruzích úspěch, má dle mého názoru dva zásadní důvody. Zaprvé tvá teorie, že je dnes závodění díky technickým vymoženostem, jako je servo-řízení, jízda bez spojky či bez řazení rukou a s pomocí zesilovače brzd fyzicky nenáročnější, není správná.

Francouzka se narodila před 78 lety do rodiny Mariona Charmassona („Beaumont“ je a byl jen její pseudonym – neopovažujte se ji ale oslovit jinak). Začala jezdit rallye, rychle se z ní stala tovární jezdkyně a vyšvihla se na světovou špičku. Marie-Claude ale zářila i na okruzích, pro které jí vozy zpravidla připravoval její mentor Henri Greder.

Proč si to myslíš?
Jistě, tyto pomůcky sice existují. Jenže jsou tu jiné aspekty, které díky těmto ulehčením vyvstaly. Odstředivé síly v zatáčkách, přítlačná síla k vozovce, výkon brzd a neuvěřitelná akcelerace dnešních monopostů jsou mnohem větší, než řekněme před třiceti, čtyřiceti lety. Vysaje to z tvého těla poslední špetku energie a síly. Jezdit s takovým autem opravdu rychle, cítit se přitom dobře a být na špičce proto vyžaduje úžasnou tělesnou průpravu a skvělou fyzickou kondici. A tu holky prostě nemají. Podívej, já dříve jezdila 24h v Le Mans jen s jedním co-pilotem a zvládla jsem to. Dnes se tam střídají tři vytrénovaní atleti.

Dobře. Ale mluvila jsi o dvou základních důvodech...
Ano, pak je tu za druhé, čímž je psychická stránka věci. Ženy se v běžném životě zkrátka chovají konzervativněji, můžeme říci opatrněji než muži. Dnes jde v moderním motorsportu o desetinky a setiny. Vezmi si tento příklad: holka a kluk se řítí po rovince vedle sebe do zatáčky. Rozhodne tedy, kdo udrží nohu déle na plynu a kdo jako první dupne na brzdy. S jistotou ti říkám, že žena vždy přibrzdí o okamžíček dříve než muž! A právě díky této své inteligenci s ním vždy prohraje.

Opravdu jsi o tom tak přesvědčena?
Ano, stoprocentně. Tento fakt se projeví hlavně při „sprintech“ typu Velkých cen. Když jsme s Lellou jezdily vytrvalostní závody, tak mezi námi a chlapy téměř nebyl rozdíl. Mojí houževnatostí, schopností koncentrace a jemným stylem jsem se jejím přednostem vyrovnala. Ona ovšem byla mnohem robustněji stavěná než já a při kratších formulových závodech proto byla mnohem lepší. Tehdejší ředitel Renaultu Gerard Larrousse mne chtěl nechat roku 1976 jet celou sezonu v mistrovství Evropy Formule 2. Jako test mne tedy přihlásili do posledního podniku roku 1975 ve Vallelunze. Hned jsem poznala, že nemám proti klukům šanci, a účast na další sezonu jsem jim odřekla.

Šestkrát nastoupila ve 24h Le Mans, kde společně s Grederem dvakrát vyhráli svou třídu. Jedním z vrcholů její kariéry byl ročník 1975, kdy ji Renault nasadil společně s Lellou Lombardiovou coby „dámský tým“ na sportovním prototypu Alpine A441 do mistrovství světa značek. V Monze dojely senzačně čtvrté. Poté zůstala v koncernu Renault, kde pracovala jako tisková mluvčí a stala se tak jedním z nejznámějších činitelů „přeplňovaného útoku Equipe National“ na Formuli 1.

Jsou tedy projekty, jako například letos zavedená Woman-Series, kde proti sobě s formulkami podobnými F3 jezdí výhradně dívky, jedinou možností, jak vychovat budoucí pilotky Formule 1?
Ale kdepak. Tuhle W-Series vůbec nemám ráda a nelíbí se mi. Co to má přinést nechat ta děvčata jezdit jen mezi sebou? Jednoho dne se přeci stejně musí postavit klukům. Myslím, že je to jen něco pro holky, které si chtějí zazávodit a v normální sérii by nenašly kokpit. Vezmi jako příklad letošní mistryni Jamie Chadwick. V Anglii ukázala, že to ve Formuli 3 umí. Proč tedy hned nešla jezdit proti klukům? Sezona 2019 ve W-Series pro ni byla jen ztrátou celého roku. A teď? Příští sezonu se musí chlapům někde postavit a ukázat, zda je dokáže porazit.

Podobné pokusy „ženských sérií“ už to ale byly, ne?
Přesně tak. Pamatuji na rok 1975 nebo 1976, kdy nás nechal Renault jet na nových R-pětkách v rámci Velké ceny v Monaku. Pozvali nás tam asi dvacet z celého světa. Jasně jsem to vyhrála. Jediné děvče v tom poli, které jsem znala, byla Christine Beckers. Dojela druhá. Ostatní jsem si nezapamatovala ani jménem. Prostě zase zmizely. A co to přineslo? Jen trochu reklamy Renaultu, jinak nic.

Takže jedinou možností je zkrátka přímá konfrontace a tečka...
Je to tak. Jen v porovnání s chlapci si děvčata mohou vydobít kokpit vyšší třídy, nebo dokonce Formule 1. Moc si přeji, aby se to jednoho dne nějaké zvláště talentované dívce zase podařilo.