Sochař a řezbář Josef Cyprián dává stromům druhý život. Sochy lidí tvoří i podle jejich hlasu

Pan Josef Cyprián pochází z rodu řezbářů
Zobrazit fotogalerii (4)
02.07.2020 - 14:00  

Jak se člověk dostane k práci sochaře a řezbáře a jaký vztah musí mít ke dřevu, se kterým pracuje? O tom může dlouhé hodiny vyprávět pan Josef Cyprián z Podhradí, jehož dřevěné plastiky stojí v mnoha parcích i na soukromých pozemcích nejen v naší republice.

Pane Cypriáne, k práci, kterou děláte vy, musí mít člověk kromě nadání také hluboký vztah, co vás na ní nejvíce přitahuje?
Většina lidí si myslí, že když se kácí strom, jde o smutný proces. Ve své podstatě to tak je, ale já jsem rád, že mu mohu dát druhý život. Jsem přesvědčený, že každého stromu je škoda na to, aby jeho dřevo skončilo v kamnech. Vždyť každý strom tady s námi dlouhá desetiletí a někdy i staletí žil, je svědkem historie, dal nám kus svého odkazu. Já se pak snažím vrátit ho do přírody. Někdy tvořím i lavice. Například teď vyrábím lavici ve tvaru bizona, divokého nespoutaného zvířete. Lidé si do něho budou moct sednout a budou sedět přímo ve stromě. Je to úžasné posezení, člověk cítí sílu stromu a pohodu. Vždyť také odjakživa lidé přirozeně sedávali na dřevěných židlích.

Jak své sochy tvoříte? Máte nějakou předlohu?
Udělám si nákres, ale pak už mám ten tvar v hlavě. A musím přiznat, že jsem hodně náročný. Socha by se měla co nejvíce blížit například zvířeti, které ztvárňuji. Nejdůležitější pak je, aby to poznaly děti. Když ke mně do galerie chodí děti ze škol a ze školek, na rovinu řeknou, že tohle je třeba kočka, tohle kůň, ale když to nepoznají, vím, že to není dobrá socha. U dospělých je to jiné, ti v té plastice vidí také hodně investované práce a posuzují to jinak, vlastně shovívavěji. Hledají i jiné kvality. Děti jsou ale upřímné, buď se jim to zkrátka líbí, nebo ne…

Kde je možné vaše díla vidět?
Malou galerii mám u svého domu na Podhradí, v obci na rozhraní Středočeského kraje a Vysočiny pod Lichnicí. Pak jsou ale moje práce k vidění také v parcích i na soukromých pozemcích jak u nás v republice, tak i v zahraničí.

Máte nějaké dílo, na které jste zvláště pyšný?
Jsem velmi rád, že moje díla jsou třeba v zahradě IKEMu. Tam je srdce, víla i kaplička. Další práce jsou také ve Švýcarsku, ale tam jde samozřejmě o plastiky více přizpůsobené tamním podmínkám a požadavkům. Jde o sochy svatých a podobně. Jinak ale nemohu vybrat sochu, na kterou bych byl nejvíc hrdý. Vždycky musí být práce perfektní, jinak by to nešlo.

Objednávají si vaši práci také soukromí zájemci?
Určitě - plastiky stojí i v soukromých zahradách. Je zajímavé, že i po letech, když třeba bývalý zákazník znovu zavolá, jsem schopný ho po hlase poznat a vybavit si, co jsem pro něj už dělal. Každé přání není jen o zhotovení sochy, je to vlastně přátelství mezi mnou a zákazníkem. Dílo, které vznikne, je v podstatě výsledkem našeho souznění. Práce na zakázku je poměrně dlouhý proces. Navrhnu třeba dvě nebo tři varianty, o kterých potom s budoucím majitelem plastiky diskutujeme. Jde vždy o to, aby se socha do daného prostředí hodila. Může se vztahovat třeba k nějaké legendě nebo k podobě celého místa.

Jaká přání mají zákazníci, kteří za vámi chodí se žádostí o vytvoření plastiky?
Různá. Někdy přijdou i s požadavkem na vytvoření podobizny konkrétního člověka. Potom je potřeba najít společnou řeč pro to, aby to dílo daného člověka vystihlo. Nemohu mít jen fotografii, potřebuji i co nejvíc dalších informací, které ho mohou vystihnout. Pokud toho člověka neznám, pracuje se mi velmi těžko. Potřebuji vědět, jaký je, co má rád, ideálně ho také chci někde nezávazně vidět. Jsem rád, když mohu slyšet jeho hlas, protože ten vystihuje také duši. Když navíc znám jeho záliby, mohu lépe usoudit, jaký ten člověk je, a jeho vlastnosti vtisknout do dřeva.

Jak probíhá tvorba vašich plastik?
Osobně tvrdím, že všechno vlastně vytvořila příroda. Já jen odbourávám přebytečné dřevo. Snažím se, aby ze dřeva vyšla duše, která je v něm skrytá. Jsem vlastně částečně sochař, ale také řezbář. Moje začátky byly hlavně řezbářské, tehdy se k této práci například vůbec nepoužívala motorová pila, která je dnes běžná. Sochy tvořil už můj otec i děda, jde tedy o rodinnou tradici, ale tehdy se jednalo skutečně jen o řezby. Je pravda, že před revolucí u nás lidé na podobné umění ještě nebyli připraveni tak jako na západě. Po převratu se to ale uvolnilo i tady.

Jak se tedy ještě liší vaše moderní “sochařina” od - řekněme - tradičního řezbářství?
Kromě jiného i v tom, že používám na jednu sochu celý kus dřeva. Pro řezbáře se to může zdát jako plýtvání, protože ten rozdělí kmen třeba na čtyři díly a z každého po vyschnutí vytvoří jednu plastiku. My vytvoříme z jednoho masivního kusu kmene jednu sochu. Pracujeme také pilou a já navíc i sekerou a dláty, protože mi jde o jemné detaily a co nejpreciznější ztvárnění výsledného díla. Je to naturální, ale realistická socha. Netvořím fantazii, ale reálné umění.

Jaké dřevo je pro takovou práci nejlepší?
Určitě musí být dobře vyschlé. Čerstvé dřevo je nekvalitní. Vyschlé dřevo je sice horší na práci, ale plastiky potom zase vydrží o to déle. Jasan je ale na práci nejtěžší, ten totiž táhne ze země vodu s pískem, proto je těžké ho opracovat. Je nutné stále brousit nástroje, výroba je opravdu nejnáročnější a nejdražší. Potom ale plastika z něj - na rozdíl od jiných - vydrží řadu desítek let.

Máte nějaké umělecké vzdělání nebo jste do tohoto oboru pronikl díky rodové tradici?
Já jsem vyučený truhlář, ale upřímně řečeno, nejsem typ na přesně měření. Když měřím, jsem schopný se poměrně dost zmýlit. Když se ale na dřevo podívám, přesně vím, jaké má rozměry a bez problémů odhadnu váhu. Jde tedy spíš o cit, odhad a praxi. Jde o jednoduché přírodní principy, takže třeba sochu do jedné tuny jsem schopen bez problémů vyrobit přímo v lese. Kladka a páka, to jsou záležitosti, které fungují vždycky. I malý člověk zvládne hodně věcí vyrobit, naložit - ale není možné spěchat. Všechno je to o pečlivé, cílevědomé a dlouhodobé práci, abych vytvořil dílo, kterého bych si mohl vážit. Jinak bych tuhle práci ani dělat nemohl.

KAM DÁL: Československá vlajka mohla být bez klínu. Ve hře byly hvězdy, kalich či kotva.