Ministerstvo kultury podle Miloše Zemana. Ideálního kandidáta hledá mezi přáteli

O kulturním vkusu prezidenta Miloše Zemana už dlouhodobě vypovídá seznam jmen, která se rozhodl poctít vyznamenáním na Pražském hradě. Michal David, Jiří Krampol a Zdeněk Troška. Jen malá ochutnávka toho, co hlava státu vnímá jako vrchol českého umění. Není se tak čemu divit, když tak horlivě hledá ideálního kandidáta na post ministra kultury.

19.08.2019 - 07:00  
Miloš Zeman lobuje za své přátele
Zobrazit fotogalerii (4)

/S NADHLEDEM/ Pár přátel stačí mít. Heslo Miloše Zemana, které se vztahuje nejviditelněji na zahraniční politiku, která je přátelská vůči Číně, Rusku a nutno dodat i Izraeli, krásně koresponduje s aktuální politickou krizí.

Prezident České republiky se svým rozhodnutím nejmenovat Michala Šmardu za ministra kultury totiž celému národu snaží nenápadně naznačit, že kdo s ním není kamarád, tak si prostě neškrtne. Co tedy musí splňovat Zemanův ministr?

Slunce, seno a pár kaček

Hodnotit umění je vždy procházka po křehkém a tenkém ledě. Někdo obdivuje sedmihodinové maďarské filmy, intelektuálně náročné výtvarné umění, vážnou hudbu, ale většina si vystačí s legrací u filmů Zdeňka Trošky. Jak vidno z výčtu jmen, která si slavnostně pozval Miloš Zeman na Pražský hrad, aby je vyznamenal za jejich kulturní přínos republice, víme, v jaké skupině se hlava státu nachází.

Proč naslouchat hlubším myšlenkám, když je svět vlastně hrozně jednoduchý. Odpočinkové písně Michala Davida, „geniální” přednes vtipů Jiřího Krampola v již neexistujícím pořadu Nikdo není dokonalý a nestárnoucí Helenka Vondráčková. To je revír, kde by se měl nový ministr cítit jako doma.

Nedělejme si však iluze, že Michal Šmarda bude zarputilý umělecký kritik, ale pan prezident hovoří za spodních deset milionů, nikoli za náročnější pražskou kavárnu.

Ten, kdo má rozdávat peníze na kulturu, musí také zapadat do vzorce jistého vkusu pana prezidenta. Když se totiž Zeman dozvěděl, že Šmarda není velkým fanouškem skočných písní Michala Davida a humorem překypujících filmů Zdeňka Trošky, byl na stole velký problém, přes který evidentně nejede vlak…

Normalizace

Umělci si často velmi rádi otevřou ústa, aby kritizovali společenské poměry. Miloš Zeman se z milionu důvodů stal častým terčem těchto útoků. Představa, že by se podobná intelektuální individua měla podporovat ze státních peněz, prostě nezapadá do normalizačních časů, které chce naše hlava státu vrátit zpátky, minimálně na té kulturní úrovni.

Nutno dodat, že i Zeman se občas utrhne ze svých zajetých kolejí a na seznamu vyznamenaných umělců najdeme jména jako Eva Urbanová, Štefan Margita, Jaroslav Foglar, Hana Hegerová, Karel Kryl, Jože Plečnik, Juraj Jakubisko či Jan Kačer, ale také zde najdeme velký počet loajálních přátel, kteří si své místo na hradě často vykoupili dobrým přátelstvím. Nejviditelnějším z těchto příkladů je i jeden muž, jehož jméno může být nakonec v naší české politice ještě klíčové. O koho jde?

Drákula ministrem

Ano, ti, kteří si pamatují průběh první prezidentské kampaně, jistě nepřehlédli, jak zpěvák Daniel Drákula Hůlka bojoval za svého kandidáta až na krev. Národ tak v prvních momentech Zemanova vítězství mohl zaslechnout hymnu z úst tohoto populárního zpěváka. Nebyla to tak náhoda, když se v roce 2016 právě Daniel Hůlka dostal mezi společenskou smetánku, která si odnesla medaili za zásluhy I. stupně.

Zákulisní informace hovoří o tom, že už dlouhá léta Miloš Zeman lobuje, aby se právě Daniel Hůlka stal ministrem kultury. Jeho první kandidát František Ringo Čech už tomu byl blízko, ale údajně nepodepsal potřebné formuláře, i když existuje fotografie, jak stojí v prezidentské kanceláři s perem v ruce. Tužku v ruce měl, ale nepodepsal.

Na řadu musel přijít jiný oblíbenec. S Drákulou se však nechtělo žádnému premiérovi spolupracovat. Andrej Babiš se této variantě brání ze strachu, že by si mohl nechat po svém boku nechtěně vychovat konkurenci.

Budoucnost tak ukáže, kdo nakonec usedne na ministreské místečko. Bude to snad doopravdy Daniel Hůlka nebo nakonec třeba Michal David. Ono totiž někdy pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít a nepřestanou hrát, když nemáš chuť se smát.