Tváří v tvář smrti nehraje čas žádnou roli, říká Zuzana (50). Ve vteřině znovu prožila celý život

Jak vypadají poslední okamžiky pozemského života? Možná je to krásný zážitek
  |   povídka

Od příhody, na kterou paní Zuzana už nikdy v životě nezapomene, už uplynula dlouhá řada let. Ona ji však podle svých vlastních slov má stále v paměti, jako by se všechno událo teprve před hodinou. A jak sama říká, věří, že to tak zůstane až do jejího posledního dne. Co se stalo? 

„Mnohokrát jsem slyšela o tom, že se v krizové situaci, kdy se člověk nebezpečně přiblíží konci života, může mozek chovat velmi podivně. Lidé vypráví o tom, že se jim před očima doslova odehraje celý život během jediného okamžiku. Nemohu ale říct, že bych tomu příliš věřila. Zkrátka jsem si takovou situaci nedokázala představit,“ svěřila se paní Zuzana se svými pochybami. Pak ale přišel okamžik, který všechno změnil.

Okamžik dlouhý jako celý život

Stalo se to jednoho letního dne, kdy se při cestě autem dostala doslova na samotnou hranici života a smrti. „Tehdy jsem se rozhodla předjet pomalu jedoucí auto, ale v polovině manévru se to moje rozhodlo stávkovat. Předjet jsem nemohla a vrátit se bylo také obtížné, protože kolona za mnou byla neúprosná. A proti mně vyrazilo ze zatáčky další auto. Několik sekund se zdálo, že jsou poslední v mém životě. A právě to byla chvíle, na kterou už nikdy nezapomenu,“ svěřila se. 

Tváří v tvář smrti, ale beze strachu

Právě v ten krátký okamžik se totiž stalo právě to, čemu dříve věřila jen s určitými pochybnostmi. „Dodnes netuším, jak je to možné, ale zůstalo ve mně z toho okamžiku hned několik víc než zajímavých pocitů. Za prvé si pamatuji, že jsem se v té děsivé chvíli vlastně vůbec nebála, i když jsem se ocitla doslova tváří v tvář smrti. A tak si říkám, že možná ten poslední okamžik nebude tak hrozný, jak se obáváme,“ zamyslela se Zuzana. To ale stále není všechno...

Čas nehrál žádnou roli

„Co ale bylo pro mě ještě zajímavější a dodnes vlastně nepochopitelné, je právě ten zážitek, který jsem dříve lidem nemohla tak docela věřit. Snad to nemohla být ani vteřina, ve které se mi před očima objevil celý můj dosavadní život. A když ne úplně celý, tak doslova stovky jednotlivých výjevů, které se sice překrývaly, jako by někdo položil na sebe vysokou hromádku negativů, ale také jsem jasně vnímala každý jeden z nich, jako bych si prohlížela fotografie z dětství a na každou se mohla dívat třeba hodinu. Právě tak dobře jsem si všechno zapamatovala.“

Návrat ztracených vzpomínek

Jak paní Zuzana dnes vzpomíná na okamžik, na nějž by asi každý jiný člověk nejraději zapomněl? I když se to může zdát divné, tak s velkou vděčností. „Ta chvíle mi vrátila moje ztracené vzpomínky, které by – a o tom jsem přesvědčená – jinak docela zapadly a už bych si je nikdy nevybavila. Nejsou to přitom žádné zlomové události v životě, ale docela obyčejné momenty z dětství s rodiči, s babičkou a dědou, vzpomínky na krásné chvíle, ale vybavila jsem si i svá dětská trápení, která tehdy dospělí nechápali a já bych je pravděpodobně bez tohoto zážitku jako máma nedokázala odhalit ani u svých vlastních dětí. Ale stalo se to, co se asi stát zkrátka mělo, abych si utřídila svůj život a dokázala se dívat kolem sebe trochu jinýma očima.“

Do konce života...

Vzpomínky, které se Zuzaně tehdy ve zlomku vteřiny vybavily, už nezmizely. „Dodnes mohu v těch ´fotografiích´  ve volných chvílích listovat jako v albu. A občas si mezi nimi všimnu i nějaké docela nové, které jsem si ještě ani za ta léta nevšimla. Z těch mám vždycky největší radost. Je to vlastně krásné a já jsem vděčná osudu, že mě přivedl právě na okraj smrti – a samozřejmě za to, že mi nedovolil tu tenkou hranici překročit.“

Možná se vám přihodilo také něco podobného. Neváhejte a podělte se s námi o svůj zážitek. Jistě by zajímal i ostatní!

Zdroj: osobní zkušenost respondentky

KAM DÁL: Největší česká krádež století: Kam zmizelo půl miliardy?

 


Životní styl

Hobby