Jak se dalo očekávat, dlouho avizovaný snímek Po strništi bos přitáhl do kinosálů na české poměry nebývale mnoho diváků. Stejně tak četnost kritických ohlasů značně převyšuje české standardy. Většina kritiků se přitom shodla na tom, že Po strništi bos je důstojným rozloučením tvůrčího rodinného tandemu, ale kvalit nejlepších filmů Svěráka mladšího zdaleka nedosahuje.
Kde jsou tedy vrcholy dnes dvaapadesátiletého režiséra, který se statečně vypořádal s příslovečným stínem, v němž se nalézá potomek slavného otce? Připravili jsme pro vás žebříček pěti nejzdařilejších režisérských kousků Jana Svěráka.
5. Kuky se vrací (2010)
Snímek balancující na hranici pohádky a rodinného dramatu; loutky se potkávají se skutečnými zvířaty a sen se střídá s realitou. Od každého si Svěrák vzal trochu, ale výsledná směs není nahodilým nahromaděním všeho, co přijde pod ruku.
Snímek je citlivý, nepůsobí křečovitě ani zbytečně sentimentálně. A především ukazuje, že i v malém českém rybníku je možné natočit pohádkový film hezký, ba dokonce krásný. A komu by tohle všechno bylo málo, snad se spokojí alespoň s podmanivým vypravěčským hlasem Svěráka staršího, který diváka příběhem provází.
4. Tmavomodrý svět (2001)
Možná příběh, jenž se ne zcela přesvědčivě pohybuje mezi poctou válečným pilotům a schématem milostného trojúhelníku. Možná snímek, který je účelně vystavěn tak, aby sbíral ceny.
Každopádně projekt majestátní a v dobrém slova smyslu opulentní, jakých, přiznejme si, v Česku příliš nemáme. A nějaké to klišé přece ještě nikoho nezabilo. Navíc se zde ve své první velké roli představil jeden z našich nejtalentovanějších herců Kryštof Hádek.
3. Kolja (1996)
Stejně jako v případě Tmavomodrého světa byl Kolja tak trochu sázka na jistotu. Kdo by se nedojal nad rozkošnými, subtilními scénami, jež jsou naoko veselé, ve skutečnosti však chmurné. Právě rozdílů perspektiv využili Svěrák starší v roli scenáristy a Svěrák mladší jako režisér k tomu, aby dokázali nadchnout kdekoho a přitom nikoho neurazit. Nutno říci, že i po letech to funguje.
2. Jízda (1994)
Pastrňák, Buty a krásná Aňa Geislerová. Jižní Čechy, zelený kabriolet a touha po nekonečné, bezstarostné jízdě. Svěrák dokázal, že road movie z českých silnic rozhodně nemusí pokulhávat za slavnými americkými klasikami.
A také dokázal, že umí natočit film s využitím minima patosu, okaté líbivosti a také s útlejším rozpočtem. Po zhlédnutí Jízdy měl dozajista nejeden divák nutkání sednout do auta, zpívat si spolu s Pastrňákem "Mám jednu ruku dlouhou…" a jet, jet, jet.
1. Obecná škola (1991)
"Jmenuji se… Igor Hnízdo!" Hláška, která se stala kultovní stejně jako první Svěrákův celovečerní film. Tady se prostě sešlo všechno – od skvělého obsazení a hereckých výkonů přes střídmou idylu okořeněnou vtipem, od chytlavého příběhu přes jeho důmyslné zpracování. Možná že kdyby Jan Svěrák nenatočil po Obecné škole už nic jiného, vysloužil by si přesto status kultovního režiséra.
V takovém případě by však o jeho tvorbu byli pravděpodobně ochuzeni v zahraničí, protože tam se Svěrákovy filmy výrazně prosadily až s Oscarem vyznamenaným Koljou. Tak jako tak Svěrák v tvorbě neustal a novými snímky pravidelně obohacuje – nejen český – kulturní prostor. A přestože si svým prvním filmem nastavil laťku tak vysoko, že se mu ji dosud nepodařilo překonat, rozhodně se můžeme těšit, co dalšího si pro nás připraví.
