Studio Hrdinů zahajuje divadelní sezonu inscenací románu Petry Hůlové

Líbí se vám představení Macocha? Podívejte se na další snímky
Zobrazit fotogalerii (6)
14.09.2017 - 10:00   |  

Jedna z nejvýraznějších pražských scén posledních let otevírá novou sezonu inscenací románu Petry Hůlové Macocha. Kniha o vyhořelé autorce brakové literatury, jež se ve volném čase věnuje především alkoholu, je zčásti psaním o tom, jaké je to psát. Jak se v Holešovicích podařilo psaní o psaní převést na divadelní prkna? 

Petra Hůlová se v českém kulturním prostředí pohybuje už nějakou dobu a úspěchy se jí rozhodně nevyhýbají. Hned za svůj první román, Paměť mojí babičce, získala cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku; kniha rovněž zvítězila v populární anketě Lidových novin Kniha roku. Následovaly další tituly a také další ceny.

Od vydání její poslední knihy však uplynuly již tři roky – na autorsky velice plodnou Hůlovou nebývale dlouho – a spisovatelka, vypadá to, přesunula svou pozornost od literatury o kousek vedle. K divadlu. Nejprve pro smíchovské Švandovo divadlo zdramatizovala novelu Iana McEwana Betonová zahrada, poté napsala drama Buňka číslo, které v minulé sezoně uvedlo Studio hrdinů. A právě holešovická scéna teď přišla s nastudováním poslední vydané knihy Petry Hůlové Macocha.

Slovní exhibicionismus na divadelních prknech

Hlavní a rovněž jediná postava inscenace je spisovatelka. Má za sebou neúspěšné manželství, píše pokleslou literaturu, hodně pije. Také se stará o děti, ale to až na vedlejší koleji. Explicitně přiznává, že má sklony k slovnímu exhibicionismu. A právě v záplavě zběsile chrlených slov ztrácí postupně půdu pod nohama.

Při převádění knihy na divadelní prkna se často stane, že inscenace sklouzne spíše ke scénickému čtení. I v Macoše se ze začátku převážně mluví. Pět hereček, které společně ztvárňují hrdinku knihy (podobné rozdělení jedné postavy mezi více herců hojně využívá například soubor Divadla Na Zábradlí), si plynule předává slovo. Pětice věkově i fyziognomiky rozdílných žen strnule postává v rohu, úvodní repliky jsou místy znepokojivé, místy vtipné.

Ano, z Macochy Petry Hůlové zůstala pouze kostra. Tu ale v Holešovicích obalili novým, veskrze divadelním masem.

Dynamiku získává inscenace až ve chvíli, kdy představitelky morálně a snad i finančně krachující spisovatelky začnou využívat jeviště v jeho plném potenciálu. Scéna je minimalistická. Avšak nápaditě se na ní pracuje se světlem, s paralelně promítaným obrazem, dokonce i s tekutým dusíkem… Podobné netradiční efekty jsou využívány hojně, nejsou však nadužívány.

A to je dobře. Protože hlavní účinek a význam inscenace tkví především ve slovech. Jak by to taky mohlo být jinak, když je jejím východiskem kniha založena na sebezpytujícím psaní o psaní? Vypravěčka, autorka pokleslých románů, je přitom zkušená eskamotérka. Prostřednictvím slovního projevu je schopna omluvit vlastní morální i společenské přešlapy. Je schopna přesvědčit diváka i sebe samu o všem, co se jí jen zlíbí. Jenomže se nakonec začne ve slovech ztrácet…

Mezi hnusem a zhnusením

A to se pak představení jakoby zlomí a následuje druhá, kratší polovina, jež stojí především na silných vizuálních obrazech. Nutno říci, že v těchto chvílích se inscenace pohybuje na tenké hraně mezi účelným vyjádřením a zbytečnou maximalizací všeho, co může vyvolat znechucení. Především nekonečně se vlekoucí scéna, v níž se jedna z představitelek hlavní hrdinky v opilosti snaží vysvléknout z gumových šatů, asi není únosná pro každého. Zprvu se sice nejeden divák zasměje, postupně však smích slábne, mizí a zazní-li ke konci, je přinejmenším rozpačitý.

Studio Hrdinů si na začátek nové divadelní sezony naložilo na svá bedra těžký úkol, jenž s sebou nutně nese vyhraněné reakce. Fakt, že je inscenována kniha současné autorky, vede ke srovnávání. Z něho pak můžou vzejít odmítavé postoje, založené na argumentech, že z původní knihy zůstala na divadelních prknech jen kostra.

Ano, z Macochy Petry Hůlové zůstala pouze kostra. Tu ale v Holešovicích obalili novým, veskrze divadelním masem. A povedlo se jim stvořit zcela svébytné dílo, které možná neosloví každého, ale které dokládá, že koleje, po nichž se ve Studiu pohybují už několik let, vedou správným směrem.