Obec přinesla štěstí českému knížeti
S určitostí víme, že Loděnice existovaly již na sklonku 11. století, neboť z roku 1088 pochází soupis obcí na levém břehu Berounky, vymezující hranice Tetínské župy, jenž Loděnice zmiňuje. Poté se s nimi historicky setkáváme až v druhé polovině 12. století. 23. ledna 1179 se nedaleko nich střetl český kníže Soběslav II. se svým bratrem Bedřichem a zanechal po sobě stovky mrtvých vojáků. Jejich armády se utkaly na místě známém jako Hluboký důl. Událost popsal její přímý účastník, opat Jarloch. Bitvu panovník vyhrál, ale válku prohrál, to však do našeho vyprávění nepatří.
Osadám se ve zdejším kraji dařilo už od středního paleolitu, před 150 tisíci lety. Předměty nalezené ať už díky archeologickému pátrání, nebo náhodou při stavebních pracích dokazují opakující se osidlování. Mezi zdejšími návštěvníky byli i Keltové, kteří v naší zemi zanechali hned několik zajímavých tvrzí, tzv. „oppid“, jako například Závist u Břežan nebo u Stradonic.
Z 1. a 2. století máme doloženou osadu, jejíž obyvatelé zpracovávali železnou rudu. Žili na místě, kde se dnes nachází vesnice Jánská, nyní součást Loděnic.
Ráj trilobitů a syslů
V okolí se vyskytuje několik paleontologických nalezišť, přičemž k nejvýznamnějším patří chráněný Špičatý vrch a Barrandovy jámy, uváděné často pod sjednoceným názvem Špičatý vrch – Barrandovy jámy ve smyslu přírodní památky. Obě lokace nalezneme v Chráněné krajinné oblasti Český kras. Název druhé z nich zjevně prozrazuje, že na místě bádal francouzský vědec Joachim Barrande. On a mnozí další badatelé zde získávali po dlouhá desetiletí zkameněliny ze silurských břidlic a vápenců. Rokle Černidla pod špičatým vrchem je známá jako útočiště pro plže rodu Perforatella bidentata. Není těžké uhádnout, jaké zvíře nalezneme na území památky Syslí louky u Loděnice.
Pojmenovány podle lodí, nebo ledu?
Jak ale vůbec přišla obec ke svému názvu? Vznikala zde snad plavidla pro české panovníky, aby dobývali Evropu po řece i na moři a soupeřili se strašlivými Vikingy? Bohužel nejspíš ne… Jméno obce, jak se odborníci shodují, zřejmě vůbec neodkazovalo k výrobě sofistikovaných plavidel, avšak to neznamená, že by název s loděmi vůbec nesouvisel. Stromy okolních lesů poskytovaly místním obyvatelům zřejmě své kmeny, z nichž vznikaly vory posílané po proudu, aby dorazily k řemeslníkům, kteří je následovně opracovávali. Pověst nazývá dřevorubce právě slovem „loděníci“. Ve vlastivědné publikaci „Čechy“ z roku 1897 uváděli Žofie Podlipská a Josef Vávra: „Loděnice jsou osada starožitná a jméno její dává na rozum, že tu za dávných časů obyvatelé měli povinnost k robotě loděnické pro přívoz přes Mži k Tetínu“… Odlišný výklad spojuje název s protékajícím potokem Lodenice, původně pojmenovaným Ledenice, prý údajně s odkazem na mrazivou kotlinu, jíž vede jeho tok.
Byla to právě široká zásoba dřeva a dalších surovin, co v Loděnicích podpořilo rozvoj řemesel, zvláště stavebnictví. Živý materiál, jak jsme si právě vysvětlili, dodávaly stromy. Obyvatelé Loděnic však těžili také suroviny z okolních lomů a pálili od roku 1870 vápno v Báních, tam, kde dnes stojí loděnická vápenka. Od poloviny 20. století se zde rozeběhl ještě zcela jiný průmysl, výroba gramofonových desek, a roku 1988 zde vznikly naše první disky CD, k nimž loděnické výrobny později přidaly i DVD.
Od Jana Nepomuckého k pravoslavnému klášteru
Kromě řemesel se v obci dařilo i umění. Najdeme v nich sochu sv. Jana Nepomuckého, kostel sv. Václava a vůbec nejslavnějším zdejším objektem je Zámek Loděnice, jenž nedávno prošel kontroverzními úpravami. Neorenesanční stavba není vlastně příliš stará. Podnikatel Antonín Cifka si jej nechal postavit pro svou rodinu v roce 1873. V průběhu více jak stoleté existence vystřídal několik nájemníků. Mimo jiné byl používán jako misijní škola, stáčírna léků nebo i „prosté“ kanceláře. Právě v jeho blízkosti byl údajně postaven vůbec první tenisový kurt v Čechách. Zmíněnou proměnou zámek prošel v roce 2010, kdy se z něj stal pravoslavný ženský klášter sv Václava a Ludmily. S tím spojená změna vzhledu byla v minulosti častokrát kritizována a označována za „kýčovitou“.
Pokud cestujete Loděnicemi vlakem, můžete si všimnout nádraží, kde se natáčel jeden z nejslavnějších českých filmů – oscarové Ostře sledované vlaky podle knihy Bohumila Hrabala. Zdejší kraj měl, jak se zdá, vždycky štěstí jak na činorodé lidi, tak na prostředí, které stojí za to zvěčnit.
