Největší železniční katastrofa: Poprvé jsem viděl hořet člověka, řekl policista, který na místě hrůzy zasahoval

Některé vagóny vyletěly z trati, jiné shořely. Lidé neměli moc šancí na záchranu
 

Někteří z nás se možná bojí létat a mají pocit, že pohyb po zemi je mnohem bezpečnější. Je ale také statisticky dokázáno, že tomu tak rozhodně není - a bohužel se o tom přesvědčili také cestující hned ve dvou vlacích, které se staly součástí tragické události, která nemá v historii obdoby. Došlo k ní v roce 1989 u Ufy v Čeljabinské oblasti na Jižním Uralu. Na místě zůstaly stovky mrtvých a další stovky raněných… 

Nikdo z lidí, kteří nastupovali do vlaku, jenž je měl po Transsibiřské magistrále převézt z Novosibirsku do Adleru a také v opačném směru, nemohl mít ani tušení, že právě usedá doslova do vlaku smrti. Nemělo ale jít o “běžnou” srážku dvou souprav. O tragédii se postarala havárie ropovodu, vedoucího poblíž trati. A protože neštěstí skutečně nechodí po horách, ale po lidech, k masivnímu výbuchu došlo právě ve chvíli, kdy kolem kritického místa projížděly dokonce dva vlaky najednou. Ani jeden z nich nezůstal ušetřen. 

Jasný úkol bez ohledů na následky

Co se vlastně stalo? Všechno zavinilo potrubí o průměru dvaasedmdesáti centimetrů, kterým měla původně proudit ropa, ale ještě před jeho zprovozněním rozhodlo ministerstvo ropovodu a plynárenství o změně, která se později měla ukázat jako cesta ke katastrofě. Místo ropy mělo potrubí o délce neuvěřitelných 1 852 kilometrů nově sloužit pro dopravu zkapalněného plynu. Problém byl ale v tom, že tato látka nesmí být přepravována potrubím širším než 40 centimetrů. Jenže kdo by na takovou “drobnost” hleděl.

Nevadilo dokonce ani to, že tak nebezpečný (teď již) produktovod dokonce čtrnáctkrát křížil hojně vytíženou železniční trať, po bezmála tři sta kilometrů ji doprovázel v nebezpečné blízkosti a v ohrožení se najednou ocitla také tři města a jedna vesnice. Rozkaz zněl jasně - a také byl vyplněn.

Tragické rozhodnutí

Ke katastrofě tak chyběl už jen malý krůček a ten technika, lidé i sama příroda vykonali společně právě 4. června 1989 ve čtvrt na dvě v noci místního času. Nejprve v potrubí vznikla zdánlivě nepatrná trhlina, kterou ale začal plyn unikat. Samozřejmě každého napadne, že takový systém musí mít výstražné zařízení. A také že měl, jenže obsluha, které přístroje nahlásily pokles tlaku plynu, problém vyřešila po svém - zvýšila přívod plynu a měla hotovo. Těžké plyny, unikající do okolí produktovodu, se hromadily v nížině, až vytvořily jakési plynové jezero. I v této chvíli by se snad ještě ale dalo přicházející hrůze zabránit, kdyby výpravčí na daném úseku dal na upozornění projíždějících strojvůdců, že cítí zvláštní zápach a jeho koncentrace je opravdu velká. Reakce výpravčího ale bohužel nepřišla. 

„Stále mám před očima, jak se lidé plazili z ohně. Poprvé jsem viděl hořet člověka: modrým plamenem, jako plyn,“ řekl policista, který byl toho dne na místě. 

Exploze jako v Hirošimě

A pak přišla osudná vteřina, kdy do oblaku plynu, nahromaděného v nížině, vinou zpoždění jednoho z nich vjely hned dva vlaky najednou. Snad od brzd jednoho z nich odlétla malá jiskra a v té chvíli se ozval ohlušující výbuch, za nimž následoval nezkrotitelný požár. Síla exploze je přirovnávána k té, kterou měla na svědomí jaderná puma, svržená na Hirošimu, teplota na místě dosahovala tisíce stupňů. Pro 1 284 cestujících a 86 členů posádky začaly okamžiky, které pro mnohé byly jejich posledními a těm přece jen šťastnějším změnily dny již navždy. 

Nepředstavitelná katastrofa

Vinou tlakové vlny byly některé vagóny doslova vymrštěny z trati, další shořely a byly docela zdemolovány. Stroje se ale dají nahradit, zatímco lidské životy ne. V osudnou chvíli padlo za oběť mnoha předchozím opomenutím a omylům minimálně 575 lidí, jiné zdroje uvádějí až 645 mrtvých, mezi nimi bylo i 181 dětí. Dalších 623 cestujících, kteří vyvázli životem, si odnesli popáleniny a většina z nich také další život ve stálých bolestech s doživotními zdravotními problémy.  

Dílo zkázy dokonal nepřístupný terén

Problémem i štěstím zároveň bylo místo, kde k tragédii došlo. Výbuch přišel 11 kilometrů od města Ashi v horském terénu tajgy. To sice zabránilo dalším obětem v případném blízkém městě, na druhou stranu ale zásadně ztížilo pomoc raněným, kteří by ještě měli naději na záchranu. Do pomoci se tak zapojili lidé z nejbližších, ale katastrofy naštěstí ušetřených obcí a později se už na místo dostali i lékaři a vojenští záchranáři ve vrtulnících. Raněné a popálené cestující pak rozváželi doslova, kam se dalo. Místo jim nabídly nemocnice v Ufě, Čeljabinsku, Kujbyševu , Kazani , Sverdlovsku , Novosibirsku, Barnaulu i v Moskvě. 

Hledání viníků nebo obětních beránků? 

Co se dělo dál? Proběhlo vyšetřování, které nabídlo hned několik možností, proč k tragédii došlo. Mohla to být špatně odvedená práce při výstavbě potrubí, rozhodnutí o změně jeho využití, pomalé a hlavně špatné reakce obsluhy kontrolních zařízení… Všechno to nakonec vedlo k jedné z největších havárií v historii. A tresty? Odsouzeno bylo devět úředníků podle zákona, který dovoluje uložit maximálně pětiletý trest.

Potrubí už nikdy nebylo opraveno, v okolí výbuchu byla vybudována nová silnice, byla posílena bezpečnostní opatření - ale život to už nikomu z cestujících nevrátilo… 

Zdroj: ru.wikipedia, lenta.ru

KAM DÁL: Nejhorší sérioví vrazi historie: Některým zrůdám na tomto seznamu se nevyrovná ani Jack Rozparovač.

Klíčová slova: