Je tradicí, že se v České televizi 25. prosince vysílá nově natočená pohádka. A je také tradicí, že je tato pohádka velmi očekávaná a sledovaná. Nezřídka se stává, že co do sledovanosti překoná i tak významnou událost, jakou je třeba mistrovství světa v ledním hokeji. Letos jsme mohli sledovat snímek s názvem Nejlepší přítel. A pohádka potvrdila, že se nám pomalu, ale jistě rodí další tradice – nové pohádky uváděné 25. prosince jsou víceméně béčkové.
Nový princ na scéně?
Při srovnání Nejlepšího přítele s loňským snímkem z 25. prosince – Pravý rytíř – nalezneme další paralely. V Pravém rytíři ztvárnil titulní roli mladý herec, jenž přes svůj nízký věk oplývá značnými hereckými zkušenostmi. Jana Komínka znají diváci především seriálové produkce. Stejně tak Zdeňkovi Piškulovi, jenž se blýskl v hlavní roli Nejlepšího přítele, je sice teprve devatenáct let, ale účinkoval v seriálech Vyprávěj nebo Všechny moje lásky. Piškula se své role ujal chvályhodně. Nebyl přepjatý ani plochý, sice nebyl sám natolik výrazný, aby utáhl celý devadesátiminutový film, ale snímky, které stojí na výkonu jediného herce, jsou dnes tak jako tak minulostí.
Vlastně ani ostatní herecké výkony není nutné kritizovat. Co však pokulhávalo, bylo dozajista obsazení. Nápad udělat z Václava Vydry nejmladšího čertovský protipól Františka Němce je sice pochopitelný, ale jeho realizace pokulhává. Stejně tak hlas Pavla Lišky vycházející z nějakého tajemného prostoru je už trochu okoukaný. A konečně Jiří Lábus jako lakomý šlechtic je v českých poměrech de facto klišé. Na druhou stranu Jiří Langmajer jako bezcitný a vypočítavý nadlesní, jenž je ve skutečnosti čert Pokušitel, bude patrně vždycky výborná volba. Osvěžující byl i výkon Hany Vágnerové coby rozverné kuchařky.
Jak pejsek a kočička pekli dort
Trochu okoukaný je v Nejlepším příteli nejen hlas Pavla Lišky, ale i námět pohádky. Čert, který vystoupil z pekla na zem, je zajímavým doplněním anděla, jenž sestoupil z nebe ve veleúspěšném snímku Jiřího Stracha Anděl Páně. Na tom by ještě nebylo nic špatného, je ostatně téměř nemožné vyvléct se z jistých žánrových schémat. V Nejlepším příteli se však s tímto námětem pracuje trochu zvláštně. Jako kdyby nikomu ze štábu nebylo zřejmé, zda mu bude nejvíc slušet háv fraškovitosti, nadsázky, klasické pohádky, pohádky o pohádce či čehokoliv jiného. A tak se splácalo všechno dohromady a výsledek tomu odpovídá.
Dalším problémem Nejlepšího přítele je až moc okatá kulisovitost. Prostory jsou nepřesvědčivé, zdánlivě šité horkou jehlou, nedodělané. Je to koneckonců problém většiny českých filmů, a pohádek především. Čestné výjimky tvoří například filmy Jana Svěráka – ať už si o snímku Po strništi bos myslíme, co chceme, nelze mu upřít propracovanost a uvěřitelnost dobových kostýmů a prostor.
Bude příští rok lépe?
Rovněž však pohádky, které vznikaly před lety a ne v takovém spěchu, netrpí tím, čím snímky dnešní. Srovnejme třeba ples ze Tří oříšků pro Popelku s tím, který jsme mohli vidět včera na programu ČT 1. Zatímco ples, kde Popelka uhranula prince, praskal ve švech a hosté se na tanečním parketu jen míhali, zámecký ples v Nejlepším příteli přivítal hostů asi osm.
Přestože se několik vtipů včerejší pohádky vydařilo a přestože možná světlo světa spatřila nová zamilovaná dvojice chudý mládenec – bohatá dívka, Nejlepší přítel je zmítán schematičností a klišé, není dostatečně propracovaný a dodělaný. Kdyby nové pohádky nevznikaly v takovém chvatu a třeba s větší prodlevou, možná by nebyly tak zaměnitelné a stěží zapamatovatelné. Samozřejmě je příjemné těšit se každý rok na novou pohádku, ale na Popelku diváci těší každoročně už přes čtyřicet let. A budou se těšit i v letech následujících, zatímco na Nejlepšího přítele asi nikoliv.
