Klaus nebo Zeman, Hitler nebo Stalin: Proč je titul Všem sr*čům navzdory aktuální i po dvaceti letech?

Jan Urban je vůbec první český autor, jemuž vyšla česky kniha ve slovenském nakladatelství Absynt, které se zaměřuje na reportážní literaturu. Titul Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět už přitom jednou vyšel. V roce 1996 jej vydalo nakladatelství G plus G.

30.04.2018 - 11:30   |  
Prohlédněte si celou fotogalerii
Zobrazit fotogalerii (4)

Jan Urban je novinář, reportér, od roku 2016 také bloger. V roce 1996 vzbudila pozitivní ohlas jeho reportážní suma věnující se bosenskému konfliktu. O tom, že byl titul svého času kontroverzní, že měl provokovat, svědčí mimo jiné citovaná pasáž z anotace: "Autor podrobuje ostré kritice nejen západní velmoci a jejich představitele (včetně těch našich), ale především alibismus, cynismus a voyerství lidí, kteří nechtějí vědět o problémech druhých. Zpravidla však do té doby, než začne hořet jejich vlastní dům."

Po více než dvaceti letech vychází reportážní kniha Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět znovu. V nakladatelství Absynt, jež se zaměřuje na vydávání reportážní literatury a jež před nedávnem vstoupilo i do českého literárního provozu, je Jan Urban dosud jediným publikovaným českým autorem. V rámci edice Prokletí reportéři tak stojí vedle tak významných jmen světové reportážní literatury, jakými jsou Ryszard Kapuściński, Hanna Krall či vycházející hvězda Katarzyna Boni.

Klaus a Zeman

Sám autor glosuje opětovné vydání své knihy takto: "Vydat tuto knihu dvacet let po jejím napsání je na první pohled šílené. Byl to přece jen shluk reportáží a zpovědí, sdělných, jak jsme si mysleli, jen ve své době." V předmluvě – jež je mimochodem cenným příspěvkem i pro ty, kteří před těmi dvaceti lety Urbanovu knihu přečetli – píše autor dále: "Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. […] Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené."

Kniha Jana Urbana je naléhavá, výrazně subjektivizovaná výpověď o pětadvacet let starém konfliktu.

V těchto slovech je možná obsažena příčina nebývalé pozornosti, které se reportážní literatura v poslední době ve světě a nyní i u nás těší. Je možné, že nečteme pouze autentické výpovědi z míst postižených válkou či jinou tragédií. V reportážních knihách možná čteme cosi univerzálního, co se nás týká tady a teď, ačkoliv bychom si to třeba nepřipustili.

Číst, či nečíst?

Kniha Jana Urbana je členěna do padesáti nikterak dlouhých kapitol. Jedná se o rozhovory, texty reportážní (mnohdy již dříve publikované časopisecky), také texty subjektivně laděné, které mnohdy nesou výrazný hodnotící aspekt. Krom lokálního ukotvení, repetitivně se zjevujících osob apod. by se dalo říct, že kniha nesleduje nějakou zřetelnou strukturu. Zde však opět narážíme na nemožnost posuzovat reportážní literaturu tak, jak bychom posuzovali literaturu konvenční. Sledují snad nějaké pevně dané schéma knihy Světlany Alexijevičové?

Kniha Jana Urbana je naléhavá, výrazně subjektivizovaná (viz citované pasáže z předmluvy) výpověď o pětadvacet let starém konfliktu. Nedá se říct, že za dobu, jež ji dělí od prvního vydání, nezestárla. Tehdy přece jen reagovala na konflikt, jenž byl dosud v paměti většiny potenciálních čtenářů. Na druhou stranu máme dnes při četbě možnost vytahovat si nejen ona avizovaná univerzální sdělení, můžeme se tak ptát, v čem tkví literární hodnota reportážních knih (byť je zřejmé, že reportážní literaturu o podobné hodnoty v prvním plánu neusiluje), proč nás přitahuje a pohlcuje četba o něčem, o čem jsme toho četli už tolik. Protože jakkoliv primární aktuálnost knihy Jana Urbana možná vyčpěla, její výpovědní síla nikoliv.