Když Češi oslavují svoje hrdiny až po smrti. Václav Havel by nevěřil svým očím

Václav Havel byl pár dní po své smrti oslavován. Jak tomu bylo za jeho života a jak je tomu dnes?
Zobrazit fotogalerii (4)
25.12.2019 - 08:00  

Byť byl hned několikrát nominován na Nobelovu cenu za mír, nikdy ji však nedostal. Václav Havel byl symbolem, který svým významem přerostl hranice naší země a jeho státní pohřeb se toho stal důkazem. Zároveň odhalil něco, co je pro nás jako národ zcela typické. O co jde?

/KOMENTÁŘ/ Je tomu už osm let, kdy se Česká republika poklonila prvnímu porevolučnímu prezidentovi. Státní pohřeb Václava Havla nebyl prvním svého druhu. V roce 1937 se stejným způsobem rozloučila vlast s T. G. Masarykem a o jedenáct let později s Edvardem Benešem.

Disident, dramatik a nakonec také politik se tak připojil do vzácné společnosti státotvorných osobností, které by člověk dnes hledal opravdu marně. Nelze totiž očekávat, že by si Václav Klaus a Miloš Zeman vysloužili podobně významné místo v české historii, i přesto, že by rozhodně chtěli. Smrt Václava Havla totiž nezasáhla pouze náš region a stala se spíše smutnou světovou událostí.

Loučení s Dalajlamou

Nic není černobílé a ani odkaz prezidenta Václava Havla se neobejde bez hlasitých kritiků. V České republice se najde velké množství lidí, kteří ho viní z mnoha chyb, které se promítly do porevolučního vývoje v nové demokratické společnosti.

Ty se v mnoha případech stávají až démonickou připomínkou toho, kam může dospět obliba konspiračních teorií. Z objektivního hlediska bychom však našli hned několik kontroverzních momentů, které si s Václavem Havlem spojujeme.

I tak v moderních dějinách nenajdeme politika, který by svými myšlenkami a příběhem oslovil skoro celý svět. Už jen seznam hostů během posledního rozloučení v katedrále sv. Víta vypovídá za vše.

Tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy, německý spolkový prezident Christian Wulff, bývalý prezident USA Bill Clinton s tehdejší ministryní zahraničí a ženy v jedné osobě Hillary Clinton či premiér Spojeného království David Cameron.

Světové velmoci dal jasně najevo, že Václav Havel doopravdy inspiroval osobnosti i za hranicemi České republiky. Zároveň byl garancí jednoznačného směřování zahraniční politiky na západ. I to je dnes pro mnohé důvodem k zpochybňování jeho významu.

Jedna osoba však v rámci významných kontaktů nad všemi vyčnívá. Kdo totiž může říct, že jen pár dní před smrtí vás přijede uklidnit duchovní přítel Dalajláma?

Oslavujeme mrtvé

Kromě toho, že Václav Havel pomohl zasadit naši zemi do světového kontextu a v zahraničí si tak díky tomu s naší zemí nespojovali jenom úspěšné sportovce, ukázal jeho státní pohřeb i něco o nás.

Jeho smrt totiž vzbudila masivní pietní vlnu, která zatopila doslova celou Českou republiku. V té chvíli na moment ustoupila rivalita, kritika a osobní antipatie. Václav Havel svou smrtí sjednotil celý národ. Každému totiž došlo, že s ním odchází nejenom intelektuální autorita, s kterou klidně můžeme nesouhlasit, ale hlavně, že se uzavírá jedna éra, jež ve světovém kontextu neměla obdoby.

Dramatik se ocitl ve funkci prezidenta jako nějaká postava z absurdního dramatu. Havel do politiky vnášel témata humanity a nejenom krátkozraké diplomatické rozhodnutí.

Když skončilo jeho úřadování, užíval si zaslouženého klidu. Už nestál v záři reflektorů, ale i tak velká část národa čekala na jeho názor, s kterým se ztotožnit, či nesouhlasit.

Žijeme však v zemi, kde slávu projevujeme skrze sportovní úspěchy. Hokejisté a fotbalisté, oštěpaři, lyžaři. Ti všichni si skrze úspěch na velkých sportovních akcí získají oblibu jako jediní za svého života.

U politika či jiné společensky významné události tento projev sympatií přichází až při úplném vyhasnutí života. Ano, Češi pravidelně oslavují svoje hrdiny, až když nejsou mezi živými. Státní pohřeb před osmi lety se stal pravděpodobně tím nejviditelnějším důkazem.

Připomínejme si tak významné osobnosti ještě ve chvíli, kdy k nám mohou promlouvat. Jen tak si národ pomůže získat sebevědomí a hlavně vědomí o své výjimečnosti. Žijeme v době, kdy se hledají viníci, nikoli hrdinové. To samozřejmě k demokracii patří a je tomu tak dobře, jen je ten stín na ty, kteří si zaslouží úctu, až moc velký a není správné čekat až na chvíli, kdy bude pozdě.