Každý sport má svůj symbol - například modrého oslíka

Nikdy na něj nezapomenu.
03.01.2016 - 08:10  

Dokázat sám sobě, že na to člověk má, je adrenalin, který by si měl každý zkusit. Je to poznání, že někdy máme na víc, než si myslíme. A na takové poznání nikdy nezapomeneme.

Po příjezdu do areálu zimních sportů se mě ujali zkušení instruktoři, a začala muka, která měla končit jakýmsi kolotočem. Každý chlap je někdy jak malé dítě, což dámy rády potvrdí, a tak i já se těšil, že mé útrapy skončí, ale krutě jsem se zmýlil.

Byl to kolotoč, ale nějaký divný. Z centrální rotující trubky čouhaly do stran další trubky, kterých jsme se měli chytnout a učit se zatáčet. První trubka mě minula, druhá mě praštila přes záda a teprve napotřetí se dostavil úspěch. Vláčelo mě to dokola, prkénka na nohou jsem měl pořád od sebe nebo víc přes sebe. Kurva, to nejde… Aha, proto ten název kurvynky.

Nešlo to.

Protože to odporovalo mé logice. Proč u lyží sakra platí, že když zatáčím doleva, musím přenést váhu opačně doprava a naopak. Trvalo to dlouho, dlouho, než to ten můj mozek pobral a mně šlo zatáčet.

„Tak, a teď půjdeme na lanovku a pojedeme ke značce, kde na nás čeká instruktorka, a ta se vám bude věnovat,“ řekl náhle instruktor. Jupí, ženská, super, a radoval jsem se. Marně.

„My, pane, pojedeme spolu až nahoru k oslíkovi, a tam na mě počkáte,“ řekl ten mladý instruktor. Měl jsem rázem po radosti.

 

V kopci byly po 15 metrech zapíchány kůly s obrázky Sněhurky, Shreka, Ferdy Mravence, a až nahoře na mě zdáli čuměl namalovanej modrej oslík. Takže tam byl jeden modrej oslík nahoře, a druhej blbej osel, co neuměl lyžovat, dole. To jsem byl já.                                                                                       

Vlek pro děti a mládež měl dlouhý provaz s úchytkami na ruce a bokem nás to vláčelo nahoru. Děti se ho čaply a jely, já se musel sklonit, protože provaz byl na mě nízko. Čapl jsem ho do ruky, stiskl ho ve smrtelné křeči, škublo to se mnou a všichni na laně jsme zůstali stát. Hádejte proč asi.

 

Kladka se se smradem od lana protáčela a my nejeli. No jasně, šest dětí, či kolik jich tam bylo nasázeno na té dlouhé trase lana, do kopce něco váží – a nakonec já, s váhou všech dohromady a ještě něco navíc. To by neutáhl ani motor z tatrovky. Už jsem se radoval, že je po kinu, ale mýlka. Bystrý hoch, co tu lanovku obsluhoval, napnul lano napínákem, motor se znova rozhučel a s očima vyvalenýma jak tenisáky jsem dojel až k oslíkovi. Tam jsem se lana pustil, a aby se nic nestalo přírodě ani lidem, ihned jsem zaujal polohu ležícího střelce.

 

Kde se vzal, tu se vzal, Tomáš. Tak se totiž, ten kluk učitelskej, jmenoval. Pomohl mi na nohy, visel jsem na něm jak novomanželka po alkoholickém dýchánku a hledal jsem stabilitu.

„Pojedeme teď dolů. Špičky k sobě a nohy co nejvíc od sebe. Nebojte se, pojedu před vámi. Já vás chytím, kdyby něco.“ Mládí nerozumné. O jeho omylu jsem ho záhy přesvědčil, a dost natvrdo.

Rozjel jsem se a šel hned do plužení. Tak se tomu prej odborně říká. A on, frajírek, jen tak pozadu couval otočen čelem ke mně.

„No vidíte, jak vám to jde,“ spokojeně mě pochválil učitelskej. To byla jeho poslední slova před nárazem. Najednou se to totiž z ničeho nic se mnou rozjelo, a já s tím vším, co jsem měl na sobě, rovnou do něj. Pořád totiž ne a ne dát ty blbé kurvynky do pluhu, a tak Tomáš přibrzdil a nastavil dlaně před sebe, že mě zbrzdí. Chudák.

 

Nastal třesk vesmírný, narazil jsem do něj jak kamion do zdi, najednou z ničeho nic u nás přestala fungovat přitažlivost zemská, oba jsme vyletěli do vzduchu, nohy, ruce na všechny strany a žuch do sněhu. Dopadl jsem na něj s mojí váhou přes metrák, on vyhekl jako v posledním tažení, a už jsme si to valili dolů v jednom klubku.

Dole jsme se zastavili, vše se zdálo v pořádku a my žili dál, já měl sníh v rukávech až k lokti, jedna moje a jedna jeho lyže byly přes sebe, zbytek lyží nás s elegancí dojel a my zůstali v té poloze, ve které jsme dorotovali.

„Dobrý?“ zjišťoval jsem situaci na sněhu.

 „Jojo, dobrý… Žijete?“

 „Jo, žiju, pardon,“ Slušně jsem se mu omluvil.

 „Né, dobrý…,“ řekl instruktor. „Šlo vám to.“ Vtom u nás elegantně obloučkem zastavili moji známí.

 „My mysleli, že se učíš lyžovat, a ty se tu válíš?“ Instruktor je hned uklidnil a pochválil mě, že mi to jde. A já si v duchu říkal: „Ty vole, nechtěl bych to vidět, kdyby tu místo Tomáše byla ta sličná instruktorka, co se věnovala těm dětem. To bys čučel, a s tebou všichni lyžníci kolem i s veverkami z lesa kolem sjezdovek.“

 

Tak jsme to zkoušeli znova a znova. Oslík jako značka čekal na jiného osla na lyžích, co to neuměl – a najednou jsem se začal po sněhu vrtět vpravo, vlevo, vpravo, občas následoval ukázkovej držkopád jak z filmu, ale šlo to. Fakt, šlo to, a ten pidikopeček uhlazenej pro děti jsem sjel bez pádu několikrát za sebou a dole jsem dokonce i sám zastavil.

Zešeřilo se, z hor na nás šla tma a já se rozloučil se sněhem a Tomášem s tím, že přijdu zase zítra. Nohy mě bolely, svaly, prdel… Kdo to zná, chápe.

Odjeli jsme na večer na chaloupku, kde jsem padl za vlast. Usnul jsem jak v té pohádce…

A spali a spali a spali.

 

Kdybych ovšem tušil. co bude zítra, tak místo spaní budu prožívat noční sněhovou můru.

Ale když se zadaří, jde vše...

 

 

 

 

 

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru