Enver se nenarodil jako mnozí komunističtí vůdcové v chudobě, nýbrž v dobře zabezpečené rodině muslimského obchodníka s látkami. Jako takový často cestoval a na mladého Envera dohlížela hlavně maminka a jeho strýc Hysen Hodža. Ten v malém chlapci zapálil plamínek touhy po nezávislosti Albánie.
Z učitele francouzštiny rudým tyranem
Hodža vychodil základní školu, tehdy byly pouze muslimské, kam neměly přístup dívky a matematika se vyučovala jako druhotný předmět. Poté začala etapa jeho vzdělávání, odjel do Korçë, kde studoval klasickou francouzštinu a francouzskou kulturu. Studium jej natolik uchvátilo, že se přesunul do Francie a zapsal se na univerzitu. Zde se poprvé setkal s komunistickými idejemi. Poté chvíli pracoval na albánském konzulátu v Bruselu, dále jako učitel na gymnáziu, až skončil jako učitel na univerzitě v Korçë, kde začínal.
Partyzánská etapa
V roce 1939 byla Albánie připojena k Itálii. Hodža byl již v té době v hledáčku tehdejších fašistů jako komunista, svou učitelskou kariéru musel zanechat, protože odmítl vstoupit do fašistické strany. Komunistická strana Albánie vznikla v roce 1941, i přesto se Hodža ještě téhož roku dostal do čela ilegálního hnutí bojujícího za nezávislou Albánii.
Hodža rychle stoupal v její hierarchii – prezentoval se jako zástupce muslimských dělníků a v roce 1943 byl zvolen předsedou strany.
Vůdce nové Albánie
Po konci války byla Albánie na rozcestí. Demokratický proces byl skoro vyloučený, Albánie byla prakticky patriarchálním a feudálním státem bez tradic demokratických ideálů. Enver Hodža s jeho komunistickou stranou byl tak vlastně jediný, kdo přišel s nějakým programem a řekl, „co bude dál“. Již v této době se zbavoval svých konkurentů, například těch, kteří se příliš sblížili s Bělehradem a mohli být mocenským konkurentem.
V roce 1946 byla oficiálně vyhlášena lidová republika, v této době Enver velmi obdivoval Stalina. Obrat v zemi nastal v roce 1948, kdy začala roztržka Jugoslávie se Sovětským svazem. Ovšem ne pro Hodžu, ten se překvapivě otočil zády k Titovi a oficiálně se přiklonil ke Stalinovi. To bylo pro Hodžu příznačné, vyhledával spojence, kteří by mohli jeho zemi hospodářsky podporovat, ideologie mu v takovém případě byla jedno. Jugoslávie zcela přerušila vztahy s Albánií, což byl poslední krok k úplné nezávislosti.
První ateistická země světa
Hodža začal úřadovat, nejdřív popravoval své odpůrce uvnitř strany, poté se snažil potlačit vznik jakékoliv opoziční síly. Tehdy vzniká tajná policie Sigurimi. V pozdějších letech se stala Albánie „nejprofízlovanějším“ státem rudého bloku, drží rekord v počtu udavačů (spolupracovníků) na obyvatele. Nový vůdce toužil Albánii změnit v průmyslový stát, začal vykořeňovat tradice a chtěl vytvořit nového socialistického člověka. Zakázal náboženství, později vyhlásil svou zemi prvním ateistickým státem světa. K dobru mu lze přiznat, že zavedl emancipaci žen, zrušil a zakázal dohodnuté sňatky, začal podporovat vzdělání dívek, zakázal nošení hidžábu a tradičních muslimských pokrývek hlavy obecně.
Dlužno dodat, že se tato kampaň týkala jen některých žen, mnohé dívky byly nuceny od dětství vyrábět tradiční albánské koberce, se kterými poté země obchodovala. Pěstoval se také kult práce, každý musel fyzicky pracovat, včetně úředníků, kteří měli stanovenou povinnou kvótu manuálně odpracovaných dní.
Malá albánská kulturní revoluce
Režim Envera Hodži byl brutálnější a hrůznější než většina ostatních komunistických tyranií. Více než 6 tisíc lidí bylo popraveno, mnoho jich také zmizelo. Tajná služba nepohodlné osoby likvidovala i tím způsobem, že je přinutila k sebevraždě. Hodžův vztah se Sovětským svazem pomalu chladnul, v SSSR se chopil moci Chruščov a zkritizoval jeho chlebodárce Stalina. Bylo nutné dívat se po novém spojenci, našel jej v Číně. Jeho návštěva zde na něj udělala velký dojem.
Oslovil jej kult osobnosti a také způsob, jakým se Mao Ce-tung vypořádal s možným vznikem opozice v řadách studentstva. V letech 1966–1967 uspořádal vlastní malou kulturní revoluci. Mladé kádry dosadil do rozhodujících pozic a nechal je „vylít si vztek“ na starých stranických byrokratech. V roce 1968 zažívá otřes, tanky varšavského paktu vjíždějí do Prahy. Hodža si uvědomil, že by se něco takového mohlo snadno stát i v Albánii. Celou agresi ostře kritizoval a postavil se na stranu Československa. Poté jeho paranoia stoupala a prakticky na celém území svého státu postavil bunkry.
Postkomunistická Albánie
Albánský režim charakterizovaly jakési vlny uvolnění a teroru, a to až do jeho konce. Rudý vůdce měl cukrovku a další nemoci, uzavíral se do sebe a stával se více a více paranoidním a nevypočitatelným. Nakonec už věřil jen úzkému kruhu svých blízkých. Zemřel v Tiraně ve věku 76 let, jeho režim ještě několik let po jeho smrti terorizoal vlastní obyvatelstvo.
Když se režim definitivně zhroutil, byla v roce 1991 přijata nová demokratická ústava. Z hrůz hodžovského státu se obyvatelé jen tak nevzpamatují. Po konci komunismu vládnou v podstatě stejní politici jako předtím, lidé byli v 90. letech ožebračeni o většinu peněz pyramidovými hrami, které měly politickou podporu z nejvyšších míst a do kterých občané masově investovali své peníze.
Zdroje: redakce, Český rozhlas, Wikipedie
KAM DÁL: Kdyby Leninovi nepopravili bratra z přípravu vražda Cara, mohly být dějiny úplně jiné
