Pohřbívání zaživa je jedním z nejděsivějších způsobů, jak někoho připravit o život. Je to metoda pomalá, a i když se může zdát, že prakticky nenásilně provedená, konec přichází pozvolna a v obrovských útrapách. Přesto tento trest v minulosti používaly nejrůznější kultury napříč celým světem.
Uzavřeny v jeskyni
Jedna z dávných zpráv o takovém jednání pochází ze starého Říma, kde jím byly potrestány vestálky, které se zpronevěřily svému slibu čistoty. Tyto dívky byly uvězněny v malé jeskyni s trochou jídla a vody. To proto, aby měly možnost přežít do okamžiku, kdy by se nad jejich osudem slitovala sama bohyně Vesta.
Ta ale podle všeho nikdy nezasáhla. Ostatně právě sexuální přečiny, jako bylo cizoložství (samozřejmě hlavně u žen), byly častým důvodem k takovému rozsudku. Dále sem patřilo například čarodějnictví nebo vraždy a další zločiny.
Člověk je vynalézavý tvor
Různé společnosti přitom praktikovaly výkon takového trestu po svém, přičemž jak dobře víme, lidská vynalézavost v tom, jak jinému ublížit a co nejhrůzněji jej zbavit života, je doslova bezbřehá. A stejně tak je tomu i v případě trestů smrti pohřbením zaživa. Zatímco jedni odsouzenci byli zazděni do malého otvoru ve zdi, což býval typický případ středověké praktiky, jiní se museli ještě zaživa vtěsnat do rakve, v níž byli skutečně pohřbeni.
Pohřbeni v bahně
Není třeba diskutovat o tom, že odvolání proti takovému trestu nebylo možné a smrt přicházela pomalu – pod zemí udušením, v případě zazdění do trochu většího prostoru, nebo dokonce místnosti většinou hladem a žízní, což trvalo výrazně déle. Vždyť tento trest byl v mnoha kulturách také volen jako zvlášť potupný. Tak například dávné německé kmeny jej podle Tacita využívaly jako výraz největšího opovržení a trest za neřest nebo zbabělost. Tehdy byli provinilci přivázáni na prkno a s ním pak vykonavači rozsudku položeni tváří dolů do bahna. Šlo prý mimo jiné o to, aby jejich hanba zůstala před světem skryta a nešířila se dále.
Matky vražedkyně
Podobným trestům se nevyhnula ani pozdější střední Evropa, a to včetně území našeho státu. Tady si pohřbení zaživa „vysloužily“ matky, které zavraždily svoje novorozené dítě. Byla-li to vždy vražda, nebo dítě zemřelo i pečlivé matce z jiných příčin, nemuselo přitom být tak docela jisté. Každopádně byla taková žena uložena do vykopaného hrobu na lože z trní, to bylo potom položeno také na její tělo a na obličej jí kat umístil dnem vzhůru speciální misku s otvorem na kousek rákosové trubičky, kterou mohla dýchat ještě několik minut po zasypání.
Zemřelo-li dítě šlechtičně, která byla obviněna z jeho vraždy, mohla jako vysoce postavená požádat o milost. Pokud jí byla udělena, trest pohřbení zaživa byl změněn na přece jen rychlejší utopení. Byla to ale výhra?
Co bylo nejhorší?
Co všechno se muselo dít v hlavách takových odsouzenců, je jistě nepopsatelné. Strach a hrůza ze smrti, provázené jistě většinou klaustrofobickými záchvaty, přicházející nedostatek vzduchu a logicky strašlivá panika musely být pro takového vězně mnohem horší než rychlý trest smrti například stětím. Přesto byl takový barbarský způsob popravy v Evropě zakázán až v 19. století.
Jihokorejci to vidí jinak
Přemýšlíme-li, co se odehrává v hlavě člověka uzavřeného v malém tmavém prostoru, můžeme se zeptat například Jihokorejců, kteří takové pohřbení zaživa (dobrovolné a dočasné) praktikují dodnes, a dokonce se stalo velkou módou. Je jasné, že v tomto případě odpadá ona hrůza z neodvratně přicházející smrti a mnohdy jistě i odevzdání se nespravedlivému trestu. V jejich případě jde o jakousi přípravu na skutečné umírání. Tvrdí totiž, že jim krátkodobý pobyt v rakvi dokáže změnit pohled na tuto neodvratnou součást našich životů.
Ve své přípravě jdou dokonce tak daleko, že se oblékají do pohřebního oděvu, pořizují si poslední fotografie a sepisují poslední vůli. To vše proto, aby si navodili pocit přicházejícího konce, který završí přibližně deseti minutami v zavřené rakvi. Jestli to má skutečně takový význam, jaký tomuto aktu jeho účastníci přikládají, se každý z nich dozví až v okamžiku, kdy přijde jeho skutečná poslední hodinka.
Zdroj: en.wikipedia, historyen.com, historycollection.com
KAM DÁL: První křesťané dostali díky odborníkům tvář. Dost děsiví lidé, dnes by nezapadli.
