Kalandra byl nadaným žákem a intelektuálem. Jeho kroky proto mířily na gymnázium ve Valašském Meziříčí, později vystudoval filozofii a klasickou filologii v Praze, vzdělání si doplnil následně při svém pobytu v Berlíně. Kalandra projevoval sympatie k levicovému hnutí, v roce 1923 se stal členem KSČ a řídil Komunistickou studentskou frakci (Kostufru). Byl činný v komunistickém tisku, přispíval do Rudého práva či Rudého večerníku. Osobně byl sám skromný, jeho hmotná situace nebyla příznivá, ostatním nabízel nezištně svou pomoc. Je též známo, že jej musela živit jeho manželka.
Kritik stalinských procesů
Nicméně Kalandra – jako intelektuál s rozhledem – nebyl „poslušným vojákem“ strany, ba naopak. V polovině třicátých let ostře kritizoval stalinské procesy, které probíhaly v Sovětském svazu, za což byl vyloučen z KSČ. Spolu s Josefem Guttmannem vydali v roce 1936 spisek Odhalené tajemství moskevského procesu, v němž názorně ukazují, že soudy, které se konaly v Moskvě s opozicí, byly ve skutečnosti zinscenovanými procesy. Kalandra pak založil čtrnáctideník Proletář, který se vyprofiloval protistalinsky.
V listopadu 1938 je Kalandra zajištěn gestapem a až do konce války je vězněn. V průběhu konfliktu si Kalandra vytrpěl své, na konci roku jej deportovali do koncentračního tábora Sachsenhausen, následně je převezen do koncentračního tábora ve Flossenbürgu, potom v roce 1942 do Ravensbrücku. V únoru 1945, když už se chýlila válka ke konci, byl znovu deportován do Sachsenhausenu (kde byl uvězněn například i Zápotocký) a absolvoval rovněž pochod smrti do německého města Schwerin.
Začala nová kapitola osvobozené země i Kalandrova života. Komunistický intelektuál se věnoval historické práci, psaní a rovněž aktivně přispíval do tisku. Kontroverze vzbudilo především jeho dílo České pohanství, kde autor zpochybnil existenci svatého Václava jako historické postavy. Jeho pohled byl i v té době v historické obci ojedinělý a nebyl přijat. K dalším dílům patří například Socialisté a antisemitismus či Zvon svobody nebo Intelektuál a revoluce.
Oběť hnutí, do něhož vstoupil
Nic nenasvědčovalo na druhé straně, že si tento muž mnoha talentů na svobodě pobude již jen krátce. V listopadu 1949 byl zatčen vlastně jen shodou okolností. StB jela zatknout jeho švagra Arnošta Ungára, který bydlel ve stejném domě jako Kalandra. Nicméně v době, kdy probíhala zatýkací akce, si chtěl Kalandra zatelefonovat – a StB jej zajistila při té příležitosti také.
Je příznačné, že komunistický režim, který se dostal v únoru 1948 k moci, Kalandrovi jeho postoje nezapomněl. Ba naopak, přičetl mu je k tíži v následném vykonstruovaném politickém procesu s Miladou Horákovou, kterou Kalandra ani osobně neznal. Byl však – stejně jako další obžalovaní – nucen přednést před soudem předem připravené výpovědi, nicméně, jak se ukázalo při samotném líčení, činil tak neochotně a někdy i s ironickým až výsměšným podtónem.
Ve skupině s Direktoriem byl Kalandra označen jako hlava neexistující trockistické skupiny a odsouzen k trestu smrti. Žádost o udělení milosti, kterou podala jeho žena, malířka Ludmila Rambousková-Kalandrová, Gottwald zamítl. Kalandra si tak ve třicátých letech zpečetil poválečný osud, což samozřejmě v té době nemohl tušit. 27. června 1950 byl společně s dalšími odsouzenými popraven. Jeho žena jej přežila o pouhé dva roky. Kalandrovi byla v listopadu 2012 v jeho rodišti na budově bývalého okresního soudu a vězení odhalena pamětní deska u příležitosti 110. výročí jeho narození.
A smutná dohra nakonec
Ještě v této souvislosti dodejme, že smrt Kalandry měla na umělecké frontě smutnou dohru. Zarmoutila totiž dalšího významného levicového teoretika umění, literárního kritika a překladatele Karla Teigeho. Ten byl jako kritik stalinského režimu ve třicátých letech po únoru vystaven nevybíravým ústrkům, což se podepsalo na jeho psychickém a fyzickém zdraví. 1. října 1951 postihl Teigeho masivní infarkt, na jehož následky zemřel. Teorie André Bretona, že spáchal sebevraždu, se tak nezakládají na pravdě.
KAM DÁL: Marie Švermová: Oddaná soudružka, kterou její strana uvěznila a mučila. Od stalinismu k podpisu Charty 77.
