V úterý po 16. hodině cesta z Prahy ubíhala pěkně svižně, jen pan průvodčí se zjevil až těsně před mou cílovou stanicí Český Brod. Takže jsem fofrem sbírala papíry a igelity od svačiny a kabelu, hledala opencard, lístek na vlak – a stihla vystoupit. Ovšem bez nákupu.
No jo, tak co. Moc toho nebylo. Krájené máslo a sýr – moravský parmezán, ňam. Borůvkový jogurt ve skle, škoda. A čerstvý chléb, což je moje největší pochoutka. Tak to už je moc. Míjím dopravní kancelář a říkám si, že nebudu předvádět svou sklerotickou mysl pravděpodobně nepříjemnému osazenstvu, které tam hlídá vlaky, aby jezdily správně. Pak mi to ale nedalo a zkusila, jak by se osvědčilo přísloví o líné hubě.
Byli milí, mladí, usměvaví a vstřícní: „Vaše máslo je už skoro v Klučově, ale v Poříčanech se ten vlak potká se zpátečním na Prahu. To by se dalo stihnout.“
Nádhera. Pan výpravčí si volá o jakési číslo, potom se baví o pětsetšestkách nebo sedmsetosmičkách nebo tak něco. To jsou asi ty vlaky, které se v Poříčanech minou.
„Kde jste seděla? Uprostřed? Vpravo nebo vlevo?“ V kritických chvílích sice nevím, co je vlevo a vpravo a co je po směru jízdy už vůbec ne, ale snažím se odpovídat rychle a snad dokonce i správně. Na mobilu je průvodčí a hledá tašku. Našel ji!
„Počkejte tady, za pár minut tu máte večeři zpátky. Podívejte se,“ ukazuje mi obrazovku s červenými úsečkami, „už je zase zpátky v Klučově.“
Pak si nasadil červenou čepici a šel mi pro nákup, který přijel na 3. nástupiště. Z obou přítomných pánů, kteří mi pomáhali, jsem nevydolovala ani křestní jména, ale bylo to v úterý před 17. hodinou a právě je přišla vystřídat další směna.
Českobrodské nádraží získalo jakousi nominaci nebo dokonce cenu za to, že je jeho hlavní budova historicky cenná, trochu kubistická a pěkně opravená. Já bych pochválila i ty mladé muže. Nejen za ochotu, ale taky za to, že mají hezké modré obleky a kravaty, i když je do setmělé kanceláře přijdou obvykle okukovat jen zapomnětlivé dámy.
