Herec Stanislav Neumann. Z banky zdrhnul ke kinematografii a na prkna, která znamenají svět
Zasloužilý a národní umělec, nositel několika řádů. Do morku kostí přesvědčený komunista, v čemž jej silně ovlivnil otec spisovatel a strýčkové Viktor Dyk a Fráňa Šrámek, kteří rovněž psali a které socialistický režim vyzdvihoval do nebes. Škoda! Byl to dobrý herec.
V sedmi letech mu maminka koupila loutkové divadlo. „Zahrajeme si divadlo! Hru jsem sepsal a budeme ji hrát v tom přízemním pokojíku! Maminka nám ho půjčí,“ navrhl kamarádům, když mu bylo deset let. Jak se později ukázalo, byl to jeho osud.
Utekl k divadlu
Ačkoliv mu v dětství maminka koupila loutkové divadlo, od opravdového divadla ho odháněla, seč mohla. Přála si z něho mít úředníka. Synáčkovi se sezení u lejster ale nelíbilo a zařídil si život zcela jinak. Nenáviděnou banku nahradilo kočovné divadlo. Jeho tajným snem bylo stát se hercem tragických rolí. „Vzpomenete si na mne, z vás nikdy tragéd nebude, vy jste komik!“ předpověděl mu kolega Jiří Myron. Potulná ochotnická společnost byla velký začátek. Dne 1. března 1927 získal Stanislav Neumann své první a poslední angažmá v Národním divadle, které mu zpestřovaly příležitosti u filmu.
Z pohádky do pohádky
Filmů, ve kterých si zahrál, bylo nepočítaně. Blýsknul se i v několika malebných českých pohádkách. Možná nejvíc si jej děti pamatují jako zkrachovalého krále v Pyšné princezně. Neuměl vládnout a přivedl svoji zemi do bídy, kde vládl strach, falešní rádcové a výběrčí daní. Lidé se zde báli radovat, natož aby zpívali nebo tancovali. Tímto králem začala Neumannova éra komických pohádkových panovníků. Nezapomenutelně se zapsal do dětských duší také rolí vrchního kuchaře ve snímku Princezna se zlatou hvězdou, kde sbíral kuchařské metály a klamně se domníval, že myší kožíšek skrývá ošklivou dívku. Když si pak uvědomil svůj omyl, nepřestával se klanět a omlouvat krásné Ladě s hvězdou na čele.
Komik a role šité na míru
První filmy, ve kterých se objevil, byly ještě němé. Pak následovala celá řada filmových rolí, které již mluvily. Diváci si jej mohli více všimnout v komedii Načeradec, král kibiců. Jako komorník a sluha začal šlapat na paty Václavu Tréglovi. Dobře se cítil i ve světě galérky, když si oblékl kostým zloděje, chmatáka nebo kapsáře.
Ve filmu Nikdo nic neví se chopil bravurně úlohy basisty divadelního orchestru. Měl tenkrát na plátně namále. V reálném období nacistické okupace měl také štěstí v neštěstí. V období protektorátu si nejen zajistil čisté svědomí, ale unikl i nebezpečí, když jej Němci uvěznili za nedovolené ozbrojování. „V revolučních dnech ho nacisté chytili s nákladem zbraní. Odvezli ho do kláštera u Lorety a tam čekal na popravu. Osvobodila ho Rudá armáda,“ vyprávěl herec Ladislav Pešek.
Stanislav Neumann zanechal nesmazatelnou stopu v českém divadle a filmu. Jeho nezapomenutelné role a osobitý herecký styl inspirovaly generace umělců a diváků. Jeho dílo bude i nadále obdivováno a zůstává otazníkem, co znamená odkaz Stanislava Neumanna v kontextu českého kulturního dědictví dnes.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Nesmrtelný komik Jan Libíček. Hrál často policajty a funkcionáře, a kdyby sekal latinu, mohl tu ještě být.
