Císař Rudolf II. byl ještě podivnější, než bychom si představovali. Ďáblem posedlý panovník se odmítal oženit

Rudolf II. platil za podivína posedlého ďáblem
Zobrazit fotogalerii (4)
22.09.2020 - 12:00  

Kdo viděl filmy s Janem Werichem Císařův pekař a Pekařův císař, může mít o císaři Rudolfu II. poměrně jasnou, ale také velmi zkreslenou představu. Podle tohoto ztvárnění šlo o podivínského, ale ve své podstatě dobráckého chlapíka, který se více než vládnutí věnoval svým zájmům - alchymii, astrologii, umění a sběratelství. Věta z filmu “My mu nerozumíme, ale my mu věříme” vešla do dějin. Jenže ono to bylo ve skutečnosti, jak se dá předpokládat, docela jinak.

Podle historiků není pochyb o tom, že šlo skutečně o osobnost velmi podivnou. Rozhodně ale ne tak neškodnou, jak je vykreslená ve zmiňovaných filmech. Ostatně není se ani čemu divit, uvážíme-li, že jeho dědové z matčiny i otcovy strany byli sourozenci a jeho rodiče tak pojila poměrně blízká rodinná přízeň, šlo o bratrance se sestřenicí.

Kdo by se zatěžoval příbuzností

V té době se ale na nějaké to příbuzenstvo tak nehledělo, hlavní bylo zachování majetků, jejich rozšiřování a pak také zajištění dědiců. A to bez ohledu na jejich možné a očekávatelné vrozené vady, ať již tělesné nebo psychické. Pak není čemu se divit, že na trůn usedali - jemně řečeno - podivíni. A Habsburkové měli takových postav ve své historii hned několik.

Syfilis i psychické problémy

Rudolf II. usedl na český královský trůn 22. září roku 1575, kdy proběhla slavná korunovace v katedrále svatého Víta - nový český vládce byl přitom již od roku 1572 králem v Uhrách. V té době se ještě zdálo, že jde o poměrně klidného a vyrovnaného mladíka. Rozhodně ale šlo o panovníka, jemuž se v předchozích letech dostalo vychování a vzdělání po všech stránkách na španělském dvoře u jeho strýce Filipa II. Jak se ale později ukázalo, zdání často klame. U panovníka se poměrně brzy začaly objevovat náznaky psychické nemoci, spojené pravděpodobně i s problémy, které mu mohl způsobovat syfilis.

Král, který nekraloval

Rudolf II. odmítal plnit své panovnické povinnosti, hosté a vyslanci, kteří k němu přijížděli i v důležitých záležitostech, čekali dlouhé týdny na audienci, která pak navíc často nedopadala příliš slavně - odmítnutím nebo dokonce výhrůžkami likvidací. Dnešní vědci předpokládají, že císař (od roku 1576 byl po smrti otce Rudolf II. také římským císařem) trpěl maniodepresivními stavy. Tehdy ale byly podobné projevy připisovány ďáblu - vždyť se císař věnoval vědám, které dávaly možnost jeho spolčení s pekelníky.

Odmítal se oženit

Dny plné smutku a apatie střídaly výbuchy hněvu, podezíravý panovník viděl v každém jídle i doušku vína smrtelné nebezpečí. Vinou těchto obav také výrazně zhubl a obavy o něj měli i jeho sloužící. Další ze zvláštností Rudolfa II. byl jeho odpor k manželství - také se za celý svůj život ani jednou neoženil, což je u panovníka té doby prakticky nevídané. Je ale také pravdou, že mu společnost dělala Kateřina Stradová, která mu dala i šest nemanželských dětí. Sňatku s císařem se ale nikdy nedočkala.

Zlatá Praha

Přes všechny rozporné kroky a stavy císaře může být Praha jeho vládě vděčná za nebývalý rozvoj v letech, kdy právě zde pobýval. Svoje sídlo sem z Vídně přenesl v roce 1583 a naše hlavní město se stalo doslova evropským centrem nejen kultury. Jestli totiž Rudolf II. někoho podporoval, a to až fanaticky, byli to právě umělci prakticky z jakýchkoliv oblastí. Neméně však ale také bohužel propadal různým okultním “zábavám”, obklopoval se nejrůznějšími šarlatány a podvodníky, uvažoval dokonce i o tom, že se podrobí exorcismu.

Spory s bratrem Matyášem

Na psychické pohodě císaře se rozhodně v dobrém nepodepsaly ani rozpory s bratrem Matyášem, který se jej dokonce pokoušel z trůnu svrhnout. Česká šlechta se ale tehdy postavila za Rudolfa II. a na zemském sněmu v roce 1608 si vyžádala jeho proslov. Císař pod tlakem souhlasil. Protože dříve již velmi dlouho nikde veřejně nevystoupil, začali po zemi kolovat zvěsti o tom, že snad ani nežije a na jeho místě sedí jeho neurozený dvojník. Před shromážděné ale nepředstoupil seebvědomý vůdce, ale zničený muž s vizáží nemocného starce. Bylo mu tehdy 56 let, ale zdálo se, že je na konci svých sil, což nebylo tak daleko od pravdy.

Slabý využitelný panovník

Jeho slabosti využili i čeští stavové, kteří si pod pohrůžkou ozbrojeného konfliktu, do něhož se chřadnoucí panovník rozhodně nechtěl pouštět, vydobyli císařův podpis pod tak zvaný Rudolfův majestát, tedy listinu, která zaručovala náboženské svobody, o nichž se dříve věřícím mohlo jen zdát. Další spory s bratrem Matyášem, jemuž v roce 1608 při podpisu tak zvaného Libeňského míru předal uherskou korunu, jej přivedly na okraj propasti. Císař se zavřel na hradě a věnoval se prakticky pouze svým koníčkům - alchymii a podobným zájmům.

Nemoc a konec...

Přišla vážná nemoc, která mu brala síly den ze dne. K císařovu uzdravení ale jen těžko mohl pomoci fakt, že léčbu ordinovanou lékaři odmítal a trval na tom, že si bude léky připravovat sám. Léčba nepomohla a císař 20. ledna roku 1612 vydechl naposledy. Klidu se ale nedočkal. Lékař Jan Jesenius, který na jeho dvoře pobýval, se chopil příležitosti a provedl pitvu. Následně bylo panovníkovo tělo uloženo do rakve, která byla více než půl roku vystavena na veřejnosti. Až poté, v říjnu téhož roku, proběhl pohřeb a císař Rudolf II. mohl odpočívat. Vinou svých psychických problémů i tělesných bolestí si to jistě i přes všechny problémy, které kolem sebe rozséval, zasloužil.

KAM DÁL: Objevil skutečně Karel IV. léčivý pramen, základ Karlových Varů? Legenda hovoří jasně, skutečnost je ale jiná.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru