Zatloukání hřebíků jako volání o pomoc. První světová válka přinesla netradiční způsob charity

Hřebíky zatloukáme ve většině případů do zdi. Během první světové války se však rozmohla tradice, která tak úplně nesouvisela se zavěšením rodinného portrétu v obývacím pokoji. V tomto případě se jednalo o finanční pomoc. O co jde?

27.11.2019 - 15:00  
Podívejte se pozorně. Železný ochránce je celý zasypán hřebíky
Zobrazit fotogalerii (3)

Tento velice specifický způsob charity má svoji tradici již od 16. století. Tehdy podle pověsti stál ve Vídni tlustý smrkový kmen a projíždějící kováři tu zatloukali hřebíky s upřímným přáním, aby se z ciziny vrátili ve zdraví domů.

Tento kmen byl v 18. století vyměněn za dřevěný sloup, který je ve Vídni dodnes. Ovšem tento tradiční příběh měl podstatně jiný účel, než pro který se hřebíky zatloukaly během první světové války. O co se jednalo?

Železný rok

Vše vycházelo z faktu, že válka byl krutá. Nejenom pro jednotlivce na bojišti, ale také pro celý ekonomický systém zemí, které se do válečného konfliktu zapojily. Finanční těžkosti tak zcela pochopitelně ovlivňovaly úpadek sociálních jistot a fondy na podporu vdov, sirotků a válečných invalidů neměl co nabídnout.

Občané Rakouska-Uherska však projevili sounáležitost a přestože se v tomto těžkém období nedařilo vpodstatě nikomu, vznikla solidární akce, kdy se začaly zatloukat hřebíky.

Jednalo se převážně o akce, které probíhaly od března roku 1915 a jejich cíl byl jasný. Sehnat peníze pro vdovy a sirotky, kterým padl manžel či otec v boji. Nezapomínalo se ani na válečné veterány. A tak začal tzv. „železný rok”.

Co a jak?

Válka ne a ne skončit, a proto se vlna solidarity umírnila již na konci roku 1917, kdy samotní občané neměli co nabídnout. Tento směnný obchod spočíval v předání jakékoli materiální či finanční podpory, který byl symbolicky podtržen zatlučením hřebíku.

Zajímavé je také místo, kam lidé v Rakousku-Uhersku hřebíky zatloukali, a kde se tím pádem pořádaly dobročinné akce. V podstatě mohlo jít o erby, sloupy, štíty, kříže, sochy rytířů, ale třeba také sochy slavného Paula von Hindenburga.

Ta se pro tento účel stala možná nejsymboličtějším příkladem. „Železný” Hindenburg měl 12 metrů do výšky a přiléhal ke sloupu Victory v Berlíně. Z toho vyplývá, že tradice zatloukání hřebíků fungovala i v roce 1918 a v nějaké míře i po skončení války.

Lidé postižení chudobou války však postupně neměli co nabídnout. Ovšem samotný akt zatloukání v sobě nesl hlubokou symboliku. Každá rána kladivem přenášela duchapřítomnost jedince a podporu vojáků, padlých či postižených tragickými událostmi.

První akce

Byť je tradice zatloukání hřebíků mnohem starší, v kontextu rvní světové války proběhla první akce ve Vídni v roce 1915. Tehdy se zatloukaly hřebíky do sochy středověkého rytíře, který byl „pokřtěn” na železného obránce. První, kdo tloukl na podporu, byly osobnosti společenských elit.

Z celkového množství 500 tisíc nachystaných hřebíků tehdy za dva dny padlo 1 400. Zvláštní charitativní akce se rozmohla do všech regionů a každé místo Rakouska-Uherska si tento akt pomoci osvojilo. Postupem času se však míra pomoci uskromnila, a to ze zcela pochopitelných důvodů. Velká válka totiž bolí úplně všechny.