Zatloukání hřebíků jako volání o pomoc. První světová válka přinesla netradiční způsob charity

Podívejte se pozorně. Železný ochránce je celý zasypán hřebíky
Zobrazit fotogalerii (3)
27.11.2019 - 15:00  

Hřebíky zatloukáme ve většině případů do zdi. Během první světové války se však rozmohla tradice, která tak úplně nesouvisela se zavěšením rodinného portrétu v obývacím pokoji. V tomto případě se jednalo o finanční pomoc. O co jde?

Tento velice specifický způsob charity má svoji tradici již od 16. století. Tehdy podle pověsti stál ve Vídni tlustý smrkový kmen a projíždějící kováři tu zatloukali hřebíky s upřímným přáním, aby se z ciziny vrátili ve zdraví domů.

Tento kmen byl v 18. století vyměněn za dřevěný sloup, který je ve Vídni dodnes. Ovšem tento tradiční příběh měl podstatně jiný účel, než pro který se hřebíky zatloukaly během první světové války. O co se jednalo?

Železný rok

Vše vycházelo z faktu, že válka byl krutá. Nejenom pro jednotlivce na bojišti, ale také pro celý ekonomický systém zemí, které se do válečného konfliktu zapojily. Finanční těžkosti tak zcela pochopitelně ovlivňovaly úpadek sociálních jistot a fondy na podporu vdov, sirotků a válečných invalidů neměl co nabídnout.

Občané Rakouska-Uherska však projevili sounáležitost a přestože se v tomto těžkém období nedařilo vpodstatě nikomu, vznikla solidární akce, kdy se začaly zatloukat hřebíky.

Jednalo se převážně o akce, které probíhaly od března roku 1915 a jejich cíl byl jasný. Sehnat peníze pro vdovy a sirotky, kterým padl manžel či otec v boji. Nezapomínalo se ani na válečné veterány. A tak začal tzv. „železný rok”.

Co a jak?

Válka ne a ne skončit, a proto se vlna solidarity umírnila již na konci roku 1917, kdy samotní občané neměli co nabídnout. Tento směnný obchod spočíval v předání jakékoli materiální či finanční podpory, který byl symbolicky podtržen zatlučením hřebíku.

Zajímavé je také místo, kam lidé v Rakousku-Uhersku hřebíky zatloukali, a kde se tím pádem pořádaly dobročinné akce. V podstatě mohlo jít o erby, sloupy, štíty, kříže, sochy rytířů, ale třeba také sochy slavného Paula von Hindenburga.

Ta se pro tento účel stala možná nejsymboličtějším příkladem. „Železný” Hindenburg měl 12 metrů do výšky a přiléhal ke sloupu Victory v Berlíně. Z toho vyplývá, že tradice zatloukání hřebíků fungovala i v roce 1918 a v nějaké míře i po skončení války.

Lidé postižení chudobou války však postupně neměli co nabídnout. Ovšem samotný akt zatloukání v sobě nesl hlubokou symboliku. Každá rána kladivem přenášela duchapřítomnost jedince a podporu vojáků, padlých či postižených tragickými událostmi.

První akce

Byť je tradice zatloukání hřebíků mnohem starší, v kontextu rvní světové války proběhla první akce ve Vídni v roce 1915. Tehdy se zatloukaly hřebíky do sochy středověkého rytíře, který byl „pokřtěn” na železného obránce. První, kdo tloukl na podporu, byly osobnosti společenských elit.

Z celkového množství 500 tisíc nachystaných hřebíků tehdy za dva dny padlo 1 400. Zvláštní charitativní akce se rozmohla do všech regionů a každé místo Rakouska-Uherska si tento akt pomoci osvojilo. Postupem času se však míra pomoci uskromnila, a to ze zcela pochopitelných důvodů. Velká válka totiž bolí úplně všechny.