Podivín a génius. Umělec Bílek byl tajemným mystikem, ale také outsiderem

Ve své době byl přijímán rozporuplně. Umělec tělem i duší, František Bílek, vykonal geniální dílo, které si můžeme připomínat v pravidelné expozici muzea hlavního města Prahy. Ta už léta sídlí v jeho nádherné vile u Chodkových sadů. Jaký je příběh tohoto podivínského umělce?

06.10.2019 - 13:00  
František Bílek byl od pohledu podivín
Zobrazit fotogalerii (3)

Narodil se roku 1872 v jihočeském Chýnově. Po studiu táborského gymnázia se rozhodl rozvíjet svůj talent na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se zpočátku věnoval pod taktovkou Maxmiliána Pirnera malířství. Brzy mu v tom však zabránila vrozená oční vada, tzv.daltonismus, který Bílkovi zabraňoval rozeznávat některé barvy. Tak na radu svých učitelů přestupuje na Státní uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde nachází útěchu v sochařství.

"Umělec kráčí k dokonalosti svého díla dokonalostí svého života. Všechny druhy umění jsou v podstatě jedno a totéž, malba, socha, hudba, slovo osvětlují se navzájem."

Do Paříže!

Roku 1891 odjíždí díky stipendiu mecenáše Vojtěcha Lanny studovat do Paříže, kde se kromě zde žijících českých umělců jako Alfonse Muchy, Luďka Marolda, Vojtěcha Hynaise, Zdenky Braunerové setkává i s francouzskou bohémskou scénou, které se raději straní a upřednostňuje svůj samotářský vnitřní svět.

Už od mládí se zajímá o náboženství a mystické otázky tohoto světa, které se stávají součástí jeho tvorby. Podle něj je jeho veškeré umělecké pnutí součástí božího vnuknutí. Často je kvůli svým názorům označován za podivína a heretika. Z tohoto důvodu je mu také odňato pařížské stipendium a on je nucen k návratu do Čech. Až v pozdějších letech je uznán jako jeden nejvýznamnějších českých symbolistů. Francouzský sochař Antoine Bourdelle o jeho díle v roce 1904 po návštěvě Prahy řekl, že je výrazné svou originalitou, bez potřeby napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako většina českých umělců té doby.

Žitné pole, jehož úroda je určena k užitku všem

V roce 1911 byl započat plán návrhu výstavby urbanistického celku v okolí bývalé Bruské brány na místě zbořených městských hradeb. To vše po vzoru anglických zahradních měst. Do této doby je tato akce označována za jednu z nejzdařilejších projektů magistrátu před 1. světovou válkou.
Do architektonické soutěže se se svým návrhem přihlásil i sochař František Bílek.

Jeho vilu můžeme dnes po znovuotevření v roce 2010 navštívit v Mickiewiczově ulici č. 1/233. Patří k jednomu s nejvýznamnějších děl pozdní secese, i když sám Bílek slovo "secese" neměl v lásce, spojoval si ho s Vídní a symbolem úpadku.

První plochá střecha v Praze

V duchu jeho vlastního chápání vesmíru jako Bohem stvořeného chrámu, plného skrytých významů a nápověd, ke kterým umění tvoří pomyslnou "předsíň" chrámovou pro ty, co chtějí být zasvěceni, je postavena i celá Bílkova stavba. Její půdorys tvořící mezikruží orientované k východu připomíná kosu žnoucí snopy žita (kamenné sloupy budovy inspirované egyptskou architekturou).

Přírodní struktura kamene a červených řezných cihel odkazuje k ideím anglického antiindustriálního hnutí z konce 19. století Art and Cra. Vše završuje velká plochá střecha, v té době první v Praze spolu s teplovzdušným topením. Interiér sloužil jako mistrův ateliér a obytné prostory vyzdobené drobnými detaily v podobě kování a řezby ve dřevě. Jedná se o pokus vytvoření kompletního uměleckého díla. 

Dům jako galerie

Málokdo ví, že kromě svého domu Bílek navrhoval i dům dr. Procházky na vedlejší parcele (Mickiewiczova č. 3 - dnes je zde ředitelství Galerie hlavního města Prahy), aby dosáhl harmonie v propojení vily s ostatní zástavbou a aby se život a dílo spájely v souladu.

Od roku 1962 patří Bílkova vila městu Praze a od roku 1963 je spravována Galerií hl. m. Prahy.

Klíčová slova: