Jeremy Johnson: Fotogeničnost neexistuje. Je to jen ksicht, který prodává

Profilová fotka Jeremyho
Zobrazit fotogalerii (6)
01.03.2016 - 15:00  

Jeremy James Johnson (25) se věnuje fotografii od dětství. Studoval obor výtvarná fotografie a sám tvoří fotky s nadšením. Je vůbec možné v rámci umělecké fotografie uspět? Jeremy má svůj názor.

Jak dlouho se věnuješ focení?

Fotografii samotné se věnuji od dětství. Vždy mne to lákalo víc, než malba a sochařina, které se věnuji také a jsou v naší rodině zakořeněné. Aktivně se focení věnuji cca 12 let.

Je focení jen koníčkem, nebo se tím plánuješ živit?

Myslím, že když se někdo živí fotografií, mělo by se to stát zároveň i jeho koníčkem. Je to ve výsledku na fotografiích vidět. Já se fotografií živím, i když dnes jde spíše zase o koníček a na to, abych měl na nájem a kus chleba, je třeba mít více aktivit, či jinou klasickou práci. Konkrétně výtvarná fotografie je v útlumu.

Fotografie není - minimálně ve střední Evropě - brána jako umění, hrozně se s tím pere na všech frontách a všeobecně se o tom polemizuje. K tomuto faktu jsem došel na základě konverzací s lidmi, kteří např. jsou součástí poroty mezinárodních soutěží, lidmi z oboru či těmi, kteří fototechniku prodávají. Zájem a vnímání je jiné. Pro mne je to pořád umění a pro spousty lidí taky, ovšem  bere se to tak méně a méně. Za umění se považuje ve fotografii takřka cokoliv. Navíc díky dostupnosti techniky a transformaci mobilních přístrojů už pomalu řemeslo fotografie jako povolání ztrácí smysl.

Portrét ženské tváře

Jistě, vždy se najde okruh, ve kterém jsem třeba já, ale přístup výrobců k dostupnosti a ve zjednodušování techniky, kdy s „fotoaparátem za deset let nastartujete auto či si ohřejete jídlo, se blíží“. Nejen teď, ale i v budoucnu to bude ještě těžší, konkrétně se vzděláním. Školy, které nemají nic společného s fotografií, si otevírají fotografii jako obor a ročně již několik let vypouští houf, byť talentovaných lidí, kteří nebudou mít uplatnění.

Fotografie patří na uměleckou školu. Nejsem si jistý, že fotografie jako obor, patří na školu ekonomicky zaměřenou - třeba. Produktová fotografie se neztratí, ale jak jsem naznačil, nebude trvat dlouho a díky mobilním přístrojům, které vzestupně dohánějí po technické stránce fototechniku, se časem fotografie jako řemeslo vytratí. Ono i dnes je to spíš jako zábava a ne řemeslo. Automatizace a zjednodušování, toho se bojme. Podstata řemesla bude rozložena. Uměleckého kováře taky nemůže dělat každý – příklad.

Takže není možné v umělecké fotografii prorazit?

Prorazit se dá, ještě ano. Není to však tak jednoduché, nebylo vlastně nikdy. Ovšem dnes, kdy si kdokoliv cokoliv vyfotí na mobil a prožene filtry či jednoduchým editorem, míchají se tak jablka s hruškami – a proniká to více do byznysu. Každopádně pořád platí, že kvalitně vyvedená (digitální/analogová) fotografie po technické a post-procesové stránce dokáže mezi tou záplavou „umění“ rozčeřit vody.

Máš nějaký návod, jak se prosadit? 

Čeho si všímám je, že buď máte známé, lezete někomu do zadku či trpělivě zkoušíte rozesílat své práce a všeobecně o své tvorbě informovat. V době internetu je to celkem snadné (tvorba profilů a portfolia), každopádně i tak to chce trpělivost a mít dávku sebereflexe a při první pochvale neusnout na vavřínech. Doporučil bych zaměřit se na weby, časopisy, které mají zahraniční návštěvnost. DeviantArt je takový standard.

Umělecký akt je nejnáročnější disciplínou fotografie

Je toho zajisté mnohem víc, zkrátka pracovat na sobě a své reklamě, umět se prodat. Ne za každou cenu, ale tak aby bylo vidět, že děláte (podle vás) dobře. Proto mám asi více úspěch v zahraničí a ne tady. Čechy jsou malinký rybníček, kde mi přijde, že je to už rozdělené. „A pokud se objeví hvězdička, rychle zase zhasne pod tíhou dalších a padajících hvězd.“ V zahraničí jsem poznal lidi, kteří jsou více na stejné vlně.

Na kolik tvoji tvorbu ovlivňuje studium?

Mé studium mě jen utvrdilo v tom, že fotografii jako takové se chci věnovat. Naučilo mě věci, na které bych sám přicházel dlouho nebo vůbec. Čili nabídlo mi základní podhoubí. Ale závisí na každém z nás, jak jej později rozvíjíme. Zkrátka škola mi dala takový základ, ale to ,,navíc” už je na mně.

Fotíš digitálně, nebo analogově? Odhalíš, který přístroj používáš na focení?

V současné době spíš digitálně. Analog je základ, kterým by si měl projít každý, kdo to myslí s fotografií opravdu vážně. Člověk tím získá pokoru a respekt tohoto krásného řemesla a znám pár přátel, kteří by neměnili. Já jsem digitální cestu volil i z ekonomického hlediska. Můj styl tvorby by analogově vyšel poměrně draho, a to nejen pro mne. Fotím Nikonem D80. Dokud člověku stačí, že zrcadlovka fotí a nepřepíná televizi, je to ideální...

Co nejraději fotíš?

Od začátku, jsem zbožňoval krajinu. A pak to šlo hopem, přes industriál jsem si našel cestu k lidem. Musím říct, že i na škole mi pan profesor říkal: „Nauč se fotit cokoliv, co Ti cvrnkne přes oko, ale vždy měj jeden směr, kterému se budeš věnovat pořádně.” Čili jsem zůstal u lidí, ale za svůj život jsem se dostal takřka ke všemu. Nemám limity.

Jakým způsobem pracuješ s modely, které chceš vyfotit?

Pracuji s nimi v přítomnosti a hlavně přirozeně. Vzájemně na sebe působíme. Pokud mám konkrétní představu, jednoduše vysvětlím, či předvedu. Důležitá je komunikace. Ptám se na pocity v daný okamžik. Pokud mám v plánu nafotografovat emoci, jsem v tom s daným člověkem. Má to být zloba? Jako divadelník mám praxi, čili řveme spolu, dokud to oba necítíme stejně, že teď je správný moment to zaznamenat. Pokud jde o člověka z pohledu pózování před objektivem nezkušeného, jsem raději. Nemá naučené žádné grimasy a pózy. Objevujeme je společně. A případná nervozita není na škodu, dá se využít, dodává snímkům zajímavou a přirozenou atmosféru.

Jak si modely na focení vybíráš?

Nechávám to náhodě. Občas mě někdo zaujme něčím nezvyklým či nestandardním, je to různé. Snažím se střídat typologii lidí. Je nás na světě celá řádka, ale lidé jsou si podobní na základě několika typů. Proto rád vyhledávám ne-standard. Ale celkově mi nezáleží na barvě, tvarech a podobných věcech. Zásadní kritéria nemám.

Ženská ruka je nástrojem křehkosti nejen ve fotografii

V našem řemesle probíhá jistý nešvar, kterému se říká fotogeničnost. Myslím, že se s tím dokáže ztotožnit snad každý. „Když já nevím, nejsem fotogenická/genický“. Věřte nebo ne, je to nesmysl. Tento pojem je starý jako fotografie samotná. Velmi brzo se přišlo na to, že pokud budeme fotografovat určité typy lidí, kteří jsou ideálně symetričtí, zejm. v obličeji, mají „ksicht, který to prodá“. Proto se nemůže na obálkách časopisů a v reklamách objevit někdo, kdo na to nemá. To dá rozum. Proto vznikl pojem fotogeničnost, na který jsem alergický. Fotogeničnost neexistuje! Vlastně se to opírá o syndrom starořeckého pojetí krásy. Žijeme a posuzujeme podle něj dodnes.

Co ještě fotíš mimo lidi?

Fotím vše kolem sebe, nezáleží mi na tom, co konkrétně. Využívám situace, která se kolem mě děje. Takže noční ulice? Zaprášené schody? Slunce v koruně stromů? Rozpadající se budova? Déšť? Postava v dáli? Cokoliv, čeho jsem součástí.

Upravuješ výsledné fotografie? Jak?

Pokud pracuji s digitální zrcadlovkou, zaznamenáním digitální fotografie práce nekončí. To bych mohl fotit na analog. Digitální fotografie je nehmotná informace, mělo by tedy být samozřejmostí, že pokud  nechci mít fotku nezáživnou, je třeba ji upravit. Ve Photoshopu stačí pracovat se základem, jako jsou vrstvy, barevnost, ostrost, kontrast, sytost apod. Případně odmazat dopravní značku, která ničí hlavní myšlenku.

Samotné upravování fotek u sebe mohu rozdělit na dvě skupiny. Zaprvé tvořím foto-manipulaci, ta vyžaduje kompletní post-proces. Co se týče mého stylu focení (v duchu Drtikolovském), tam se snažím snímky zachytit tak, aby práce na počítači byla co nejmenší. Ale v obou případech platí, že je potřeba Photoshop, zkušenosti s ním, kreativita, vkus a u mne ještě pedantství a smysl pro detail.

Jednu věc je potřeba si ujasnit na začátku. Co vlastně chci udělat? Pokud neumím malovat esteticky, ale podobá se to naivnímu umění, vůbec to není překážka. Stačí si na papír rozvrhnout scenérii a pak to porovnávat s tím, co se mi tvoří na monitoru. A ladit. Postupně si každý vytvoří své postupy nebo objeví nové. Pokud někdo chce s post-processingem začít a neví si rady, na YouTube je spousta návodů.

Čeho chceš ve focení dosáhnout?

Jsem toho názoru, že dosahovat něčeho jako fotograf je zbytečné (fotografie se učí celoživotně). Lze dosáhnout toho, aby člověk poznal sám sebe a poučil se z vlastních chyb. Já to mám tak, že chci dosáhnout úspěchu a zdárného konce v daném projektu či práci. To dělám tady a teď, minulost neexistuje a na budoucnost není místo. Co přijde a má se stát, tak přijde a stane se.

,,Jmenuji se Jeremy James Johnson (jméno po předcích). Táhne mi na dvacátý šestý rok. Pocházím z Prahy, ale od dětství jsem cestoval po různých koutech naší vlasti, abych skončil zase v Praze. Už jsem dostudoval, a to konkrétně vysokou školu - Institut Moderního Umění - v oboru výtvarná fotografie. Což znamená, že jsem BcA., ovšem papír a jakýsi titul je vám stejně platný jako mrtvému zimník. Je to jen iluze."

To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru