Alžběta (40): S tátovou novou ženou to bylo peklo, roky jsem trpěla. Pomohl až psycholog

Musela vyhledat pomoc psychologa
  |   povídka

Nepříjemné vzpomínky v sobě člověk dusí klidně i desítky let. Snaží se je vytěsnit, zapomenout na věci, které se děly. Ale není to jednoduché, to víme asi všichni. Někdy se to nepovede vůbec a pak je lepší nechat vše vybublat na povrch.

Markéta měla část dětství jako z pohádky. Spokojené, šťastné dítě„Byla to hlavně zásluha maminky. Prakticky se ode mě nehnula, dala mi roky svého života. A já jsem jí za to dodnes nesmírně vděčná,“ vzpomíná paní Alžběta.

Tátova nová přítelkyně

Bohužel ale maminka zemřela, když jí bylo devět let. Z tragédie se vzpamatovávala dlouho, nechápala, proč se to muselo stát. „Jako dítě jsem vinila všechny kolem sebe. Tátu, babičky, dědy, dokonce i Boha, na kterého jsem tak jako tak nevěřila. Všechno bylo špatně. Poslední ránou pak bylo, když si otec našel novou přítelkyni.“

Alžběta přiznává, že ho za to nenáviděla. Od smrti maminky uběhly dva roky, podle ní hrozně málo času. „Často jsem na něj křičela, že mi zničil život, že mámu vlastně zabil on. Nebyla to pravda, miloval ji. Ale mně to nedocházelo. Potřebovala jsem pomoct, ale nikdo to nedokázal správně identifikovat. Byla jsem jako v pasti.“

Bolest duše i těla

Dnes matka dvou dětí si podle svých slov prošla peklem. Psychicky to bylo opravdu vážné. Vlastně nechápu, že jsem dnes relativně normální člověk. Měla jsem stavy, kdy jsem mlátila hlavou do zdi, až mi tekla krev. Tátovi jsem vždy řekla nějakou lež, jako že jsem spadla ze stromu a tak. Bolela mě duše a nakonec i tělo.“

Lámat se to začalo až v jejích šestnácti. Nejprve zjistila, že tátova partnerka vlastně není až tak zlá, jak to vypadalo. „Byla a stále je to moc fajn ženská. Tátu má ráda, stará se o něj i v době, kdy je hodně nemocný. Jsem jí za to vděčná.“

Pomohl mi odborník

Je jasné, že na období po smrti maminky nerada vzpomíná. Dusila to v sobě, pocity si nechávala pro sebe. „Byla to chyba. Až před pár lety jsem se svěřila kamarádce. Ta mi doporučila známého psychologa. Stačilo pár hodin, abych se dala i uvnitř do pohody.“

Konečně odpustila matce, že umřela, příbuzným, že to dopustili, a hlavně sama sobě. Přestala nenávidět svět a začala znovu žít.Trvalo to dlouho, ale jsem ráda, že jsem ten krok nakonec udělala.“

(v příběhu je na žádost čtenářky změněno jméno, fotka u článku je pouze ilustrační)

KAM DÁL: Nemocnice poslala domů covid pozitivního muže (86), lékařka ho odmítla prohlédnout. Jinde rodině nedovolili rozloučení s umírajícím.


Životní styl

Zdraví

V obraze