Bush pilotoval 2. září roku 1944 bombardér Grumman TBM Avanger, který startoval z letadlové lodi USS Jancinto. Cílem byl ostrůvek Čičidžima, kde se nacházela důležitá vysílací stanice Japonců. Na palubě byli kromě Bushe také radista a střelec. Čičidžima byla mohutně opevněná, doslova se ježila protiletadlovými zbraněmi. Na ostrově bylo 25 tisíc japonských vojáků. Ostrov už patřil k tzv. posvátné půdě, tedy byl součástí Japonských ostrovů.
Záchrana v poslední chvíli
Bush se svým letounem vlétl neohroženě do flaku a střemhlavě klesal k cíli. Při útoku byl zasažen do motoru a z letadla se valil hustý dým. Z letadla vyskočili dva muži na padáku – střelec a radista. Bush dál pokračoval v letu a shodil bomby na cíl. To už letadlo silně hořelo. Bush vyskočil doslova v poslední vteřině, jinak by skončil v ohnivé kouli, ve kterou se jeho letoun proměnil.
Dopadl šest kilometrů od ostrova do oceánu. Podařilo se mu nafouknout záchranný člun, ale problém byl v tom, že ho proudy zanášely zpět k ostrovu. Byl zraněn na hlavě a pomalu se dostával do šoku. Z ostrova už vyrazilo několik malých člunů plných vojáků, aby pilota zajali. V tu chvíli se nad nimi zjevily další dva Avangery a z kulometů pálily po blížících se člunech.
Bushovi spolubojovníci z letky se mu snažili zachránit život. Jenže takhle se nedali Japonci odhánět věčně. Letouny nakonec odletěly a Japonci znovu nasedli do člunů. Doslova zázrakem se kousek od Bushe vynořila americká ponorka USS Finback a zachránila pilota Japoncům před nosem.
Ostrov kanibalů
Bush tehdy ještě netušil, čemu unikl. Fakt, že se se zajatými piloty Japonci rozhodně nemažou, to se vědělo. Mučení, odpírání potravin a lékařské péče, stejně jako popravy byly v japonských zajateckých táborech běžné. Jenže Čičidžima byla opravdu speciální místo. Ostrovu velel japonský generál Jašoi Tačibana, který jej proměnil v království zvrácených šílenců. Hromadně nařizoval popravovat zajatce bodákováním, tak aby nebylo zasaženo srdce. Byl to dlouhý a bolestivý konec.
Pochoutka zvaná kimo
Tačibana i jeho důstojníci byli věčně opilí a také izolovaní od hlavních japonských sil. Nejezdily k nim lodě s potravinami, všude byl hlad, morálka upadala, nálety sílily a Tačibana zuřil čím dál víc. Jeden jeho podřízený důstojník Matoba byl vyznavač barbarského japonského zvyku, že pozřením srdce či jater nepřítele bojovník získá jeho sílu. Pokrm se jmenoval „kimo“.
Brzy se na ostrově začaly dít šílené věci. Japonci popravovali zajatce a z mrtvých těl vyřezávali maso, které potom jedli. Důstojníkům se servírovalo kimo ze zabitých amerických letců. Kanibalistické hostiny trvaly tak dlouho, až Japonci už neměli koho jíst. Všechny své zajatce postupně popravili. Krátce poté válka skončila, Američané zjistili, co se na ostrově dělo, někteří Japonci se dokonce přiznali.
„Byl jsem kanibal. Byl jsem blázen kvůli válce a to je jediný důvod, který mohu uvést pro to, že jsem kanibal,“ uvedl při výslechu Matoba. Jošiho, Matobu a ještě jednoho důstojníka Američané po rychlém soudu oběsili. George Bush se až po válce dozvěděl, jak hroznému osudu unikl. Pokud by jej tehdy nezachránila ponorka, stal by se potravou pro šílené japonské kanibaly.
Zdroj: allthatsinteresting.com
KAM DÁL: Kanibal Hojer řádil v Praze a Děčíně.
