Příjmení dědíme po předcích. Některým lidem ale opravdu není co závidět

Příjmení dědíme po našich předcích. Jací byli?
Zobrazit fotogalerii (2)
 

Příjmení je dnes samozřejmou součástí naší identity. Jen těžko bychom i v menší obci hledali Jana nebo Karla, aniž bychom znali právě jeho příjmení. Před staletími tomu ale bylo jinak. Proč a kdy se začala objevovat příjmení, jaká jsou dnes u nás nejčastější a která byste určitě nechtěli? Byli vaši předkové moudří, vážní, veselí, hloupí nebo dokonce oslizlí či ještě hůř?

Zmínky o tom, že byli lidé pro lepší orientaci označováni i různými "jmény", určujícími blíže například jejich vlastnosti, se objevují už v dokumentech ze 13. století. Šlo o tak zvané příjmí, tedy označení, které stálo při jméně dotyčné osoby. Nebylo tehdy ještě nutně spojeno s rodinou nebo rodem dotyčného. Bylo tedy možné - samozřejmě jen pro příklad - že Martin "Tlustý" měl dva syny: Janka "Kulhavého" a Jiřího "Krásného". Můžeme si dokonce i představit, jak taková rodina patrně vypadala… Pravdou ale je, že i zde se často rod určitým způsobem zapsal do tvorby příjmí, kdy toto odkazovalo k jejich otci nebo matce - Ondra Janík byl patrně syn Janův a podobně.

Hořejší nebo Dolejší - Mladý nebo Starý?

Dalším momentem, který hrál důležitou roli v bližším určování osob, bylo místo, odkud pocházely nebo kde žily - a to i v rámci jedné vesnice. Pokud například ve vsi, která nestála právě na rovině, žili dva Janové, jeden z nich byl patrně brzy Hořejší a druhý Dolejší. Stejně tak možná nebyli stejně staří - a to už dává možnost, aby byl jeden Starý a druhý Mladý. Označení se vžila a brzy bylo jasné, o kom se právě hovoří.

Vlastnosti i živnosti...

Jak již bylo naznačeno, mnoho příjmí vznikalo také díky podobě a případným odlišnostem daného člověka. Můžeme tak vysledovat původy příjmení Malý, Kulhavý, Tlustý a podobně. Ale zvláštní, a tedy i hodné zaznamenání, mohly být také vlastnosti člověka. A tak si dokážeme představit, jaké předky asi měla rodina Veselých, Smutných, Moudrých nebo Tichých. Naši dávní předci nám také dodnes předávají informaci o svém povolání. A tak se můžeme setkávat s panem Kovářem, Mlynářem nebo Švecem. Jak si můžeme všimnout, objevují se tato příjmení právě ve spojení se starými řemesly, která lidé v té době provozovali, i když dnes jsou buď neobvyklá nebo některá dokonce téměř zanikla. Nové profese se pak v příjmeních samozřejmě neobjevují vůbec. Například na koželuha dnes již patrně nenarazíme, ale Koželuhů v republice žije přes 350, zatímco elektrikářů známe jistě každý hned několik, na rozdíl od Elektrikáře, kterého bychom v seznamu příjmení hledali opravdu jen těžko.

Stěhování znamenalo často změnu příjmí

Rozlišovat bylo nutné ale i v rámci širšího území, a tak se dodnes mohla dochovat příjmení, určující původ tehdejších lidí - Pražák, Táborský, Žlebský a podobně. Pokud se týká místa bydliště, mohlo být s jeho změnou spojeno také jiné "příjmení". Z Hořejšího se tak rázem mohl stát Nový (byl ve vsi, kam se přistěhoval nováčkem - což je ostatně samo o sobě jedno z poměrně častých příjmení) nebo snad i nositel dnes nejčetnějšího příjmení - Novák. Jestli se v jedné vesnici zaměřili hlavně na fyzickou stránku člověka a Janek tam byl jednoduše Malý, v druhé vsi, kde našel svůj domov, mohli ocenit jeho inteligenci, pokud jej shledali Moudrým. Nebylo to přitom, jako je tomu dnes, spojeno se změnou příslušnosti k některé z rodin.

Šlechtický původ?

„Ve vývoji druhého jména se v českých zemích výrazně uplatňovaly rozdíly společenské i časové. V nejstarších zápisech se nejhojněji nacházejí šlechtická dvoujmení, která byla odvozována především od osobních jmen a znaků majících nejčastěji původ ve jménech osobních a místních (Havel Cidlina z Cidliny), často různě slovotvorně obměňovaných (Jan Kozlovec z Kozlova, Jan Horešák z Horešovic). Velká část šlechtických příjmí pocházela z erbů (Jan Beránek – rod měl ve znaku beránka), méně ze jmen neheraldických, např. ptáků aj. živočichů (Slavibor Čížek z Lidic), z označení osobních vlastností (Martin Zlý ze Stokar), ze zaměstnání (Jan Maršálek z Radiče),“ píše ve stati O příjmení v českých zemích významná jazykovědkyně Miloslava Knappová. Můžete se tedy lépe podívat do svého rodokmenu, jestli třeba vaše příjmení Beran nepramení spíš než z tvrdohlavosti předků ze šlechtického erbu.

Postupně, po staletí…

Rozvoj používání příjmí byl ale velmi pozvolný, a tak zatímco první zmínky o jejich užívání skutečně pocházejí již ze 13. století, rozšíření na český zemědělský venkov a běžné užívání je datováno až do 17. století. Mezi dělníky se pak příjmí rozšířilo až ve století dalším.

Pořádek je nutný

Postupem času začal být kaldem větší a větší důraz na evidenci obyvatel - a k tomu mohla dopomoci také evidence celých rodin. Za vlády císaře Josefa II. byla tedy zavedena povinnost mít rodové a dědičné příjmení. Od té doby zůstávají tehdejší příjmení stále (i když třeba s jistými úpravami) stále mezi námi. Dnes je jich kolem tří set tisíc, přičemž přibližně třetina je zastoupena pouze jednou. Nejvíce pak, jak všichni jistě víme, je Novákových, Svobodových, Novotných a Dvořákových. Zajímavé je, že ve všech případech je více žen těchto příjmení než jejich mužských nositelů.

Mohou za to vaši předci

Někdo může svým předkům poděkovat, protože jejich kvality přetrvaly v příjmení celého rodu dodnes a i jejich potomci jsou Chrabří, Silní, Moudří… Jiní, jako třeba Zlí, Sprostí, Oslizlí, ale i Pindové, Kokoti (ano, i ti zde žijí) a další si již účty se svými předky patrně nevyrovnají. Přesto by jistě bylo zajímavé dopátrat se pravého původu svého příjmení.

KAM DÁL: Třídenní puč v Sovětském svazu byl potlačen, ale Michail Gorbačov o svoji prezidentskou funkci přece jen přišel.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru