Město Pripjať mělo být po desítky let pýchou a vzorem toho, jak se dokáže Sovětský svaz o své pracovníky postarat – nabídne jim veškerý servis, a to od zdravotnictví až po zábavu. Mělo se zde žít naprosto bez starostí, dokonce i zásobování od potravin až po spotřební zboží zde bylo vysoce nadstandardní oproti dalším oblastem bývalého Sovětského svazu.
Pouhý jeden den, vlastně jeden okamžik ale dokázal vše naprosto změnit a z luxusního města se stala na desítky a možná i stovky let nebezpečná uzavřená zóna, kam se nedoporučuje vstupovat ani na několik desítek minut.
Osudový den D i mediální informační embargo
V den, kdy došlo k havárii, obyvatelé města žili naprosto běžným životem – někteří pracovali v elektrárně či blízkém okolí, jiní užívali volného dne, děti studovaly v místních školách. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k absolutnímu zvratu, který ovlivní život všech.
Svou úlohu v životech lidí kolem Černobylu začala zvláště po explozi v Černobylu výrazně hrát i zpravodajská média, jež byla plně pod kontrolou Sovětského svazu. Bohužel po explozi se „předvedla v plné parádě“. Nikdo z okolních ani vzdálenějších míst, natož pak svět, nebyl včas a dostatečně informován o problémech či výbuchu reaktoru v Černobylu.
Nikdo z Pripjati ani dalších měst tak nedostával informace o okamžitém radioaktivně znečištěném ovzduší, natož aby padly alespoň zmínky o možnostech zmírnění dopadu radioaktivního ozáření – například aplikaci jódových pilulek apd. Nehoda v Černobylu ostatně způsobila překročení běžné hodnoty záření až o tisícinásobek...
Za tři dny jste doma
Také k evakuaci obyvatel z Pripjati i z dalšího okolí došlo s výrazným zpožděním – odstartovala až následující den. Stovky autobusů převážely obyvatele do zdánlivě bezpečných míst (zhruba 30 km) a aby nedocházelo k panice a lidé si nebrali příliš mnoho věcí s sebou, byl jim přislíben návrat zpět do domovů během následujících třech dní. Z avizovaných tří dnů se však stalo navždy…
Nejprve byly evakuovány ženy a děti, po několika dalších desítkách hodin i muži. Problémy se kupily, nebyl ani dostatek autobusů, a tak musely přijet další i z dalších částí země. Za několik dalších desítek hodin bylo město Pripjať prázdné. Lidé tak přišli nejen o své domovy, ale také o svá hospodářství. Kvůli možné kontaminaci radioaktivním prachem musela být následně i všechna zvířata usmrcena.
Rabování a zpustošení města
I přesto, že celá uzavřená zóna kolem Černobylu – čítající zhruba 30 km – byla velmi intenzivně hlídána armádou a policií, i tak došlo během poměrně krátké doby k úplnému vyrabování a zpustošení města Pripjať, a to zejména po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, kdy byly hlídky o něco oslabeny.
Ještě do roku 1997 fungovala ve městě vojenská továrna Jupiter a o rok déle i slavný plavecký bazén. Nakonec následně došlo k úplnému vyrabování i obou těchto zařízení a momentálně se nacházejí ještě v horším stavu než například veškeré byty a školy.
I zde příroda ukázala, jak je mocná
Dnes fungují ve městě ještě tři místa: Čistírna (pro jadernou elektrárnu v Černobylu), garáže pro nákladní automobily a hlubinný vrt s čerpací stanicí (dodávka vody pro elektrárnu). Třicetikilometrová ochranná zóna kolem Černobylu se stala v roce 2016 přírodní rezervací. Jedná se o jediné místo na celé planetě, kde můžeme vidět důkaz o tom, jak si příroda dokáže poradit se vším, co jí my lidé nachystáme.
Můžeme na jednom místě vidět vlky, jeleny, želvy, bobry, divoká prasata i třeba divoké koně. Většina zvířat nemá ani žádné mutace (samozřejmě nějaké drobné výjimky existují), ale naopak se jim tam velmi daří, o čemž vypovídá i vysoká porodnost.
Do ochranné třicetikilometrové zóny je v současné době zakázáno chodit s několika výjimkami: Mohou tam bývalí obyvatelé navštěvující hřbitovy nebo lidé s povolením - turisté a pracovníci. Možná vás překvapí, že v této zóně žije dnes dobrovolně a na vlastní riziko i zhruba 150 lidí, a to většinou důchodců.
