Inkluze dětí je u nás přirozená, říká ředitelka školy Eva Dittrich Sanigová

Livingston v pražských Čakovicích založila před dvěma lety. Zahrnuje základní školu, zájmové centrum pro vzdělávání, volnočasové aktivity pro vašeho syna či dceru i školku s Montessori přístupem. Individuální přístup ke každému dítěti je zde prioritou.

16.04.2016 - 23:51   |  

Vyznáváte pedagogiku Marie Montessori. Jak se vám daří uvádět ji do praxe?

Máme Montessori pomůcky i pracovnu a ctíme ducha Montessori pedagogiky, ale jeden typ výuky nám nestačí, kombinujeme více přístupů. Každé dítě pracuje podle individuálních plánů. Máme tady i žáky, kteří k nám přešli z běžné základní školy.

Není individualita někdy na škodu, obzvláště v kolektivu prvňáků? Děti získají pocit, že si mohou dělat, co chtějí. Přijdou-li navíc z běžné základní školy, kde jsou přístup i nároky zcela odlišné, nebo máte jiné zkušenosti?

Vzdělávání je sice individuální, ovšem základní pravidla, která děti dodržují, jsou společná. Jsme škola s liberálnějším přístupem k dětem, třeba nám tykají, a možná, že zvnějšku to může působit trochu „free“, ale opak je pravdou. Pro dospělé i děti je takto pojaté společné fungování mnohem náročnější na pozornost, zodpovědnost, komunikaci i osobní integritu.

"Dětem určitě nevytváříme umělé akvárium, ba naopak. Pomáháme jim být samostatnější, zdravě sebevědové, a tím mají šanci na šťastnější a vyrovnanější život," říká Eva Dittrich Sanigová.

Daří se vám udržet hranice a zároveň děti správně motivovat?

Hranice, které máme v porovnání s tradičními školami trochu jiné, stojí o to pevněji, aby celková atmosféra a komunikace mohla fungovat. Děti mají pevná pravidla typu: nikomu neubližují, vzájemně si pomáhají, jsou ohleduplní, když si půjčí pomůcku, vrací ji na stejné místo. Jen díky tomu to může fungovat. Náročnost na sebeorganizaci a disciplínu je o to větší, protože v běžném typu vzdělávání pořád figuruje dospělý, který děti hlídá, kdežto u nás děti hned od prvního dne učíme, aby se hlídaly samy. Myslím, že je to k dovednostem, jež se jim v pozdějším životě budou hodit.

Eva Dittrich Sanigová se zabývá pedagogikou od dob studia na vysoké škole. Pro inspiraci stále navštěvuje české i zahraniční školy. Je přesvědčená, že i v rámci české školské legislativy lze děti provést školní docházkou jinak a lépe než je běžné na tradičních školách. Ve své škole nabízí osvědčený, avšak v České republice ne tak často realizovaný způsob vzdělávání. Pracovala ve společnosti Scio, přednášela na vysokých školách. Je vdaná a má čtyřletého syna.

Jak je to s dětmi, které k vám přestoupí z běžné základní školy?

Záleží, z jaké školy a s jakou zkušeností dítě přichází. Proces adaptace, návrat k vnitřní motivaci, může trvat týdny až měsíce. Je jen málo dětí, u nichž by se to vůbec nepodařilo. Není to však vyřešené ze dne na den.

V čem je TEN nejmarkantnější rozdíl?

V motivaci se něco naučit a proč se to učit. Dítě v běžné škole je motivováno známkami, pochvalou paní učitelky a podobně. My nic z toho nemáme. Dítě zpočátku trochu tápe, ale velmi rychle pochopí, že i když tady není „trest“ v klasické podobě, není to tak, že nic nemusí. Nároky na děti kladené jsou značné.

Nejsou známky pro děti pochopitelnější a mezi sebou srovnatelnější? U slovních hodnocení se „opíše“ hezky i to, co dítě neumí a mělo by umět. Neodráží se přátelský přístup pak v drsné a mnohdy až nepřátelské realitě života? 

Život v sobě přináší dost složitých a náročných situací. Ať už od vzdělávacích až po vztahové, a tak myslím, že není nutné vytvářet dětem další stres.

Využíváte třeba trošku i prvky psychologie, s níž děti připravujete i na vrstevníky, kteří neprochází vaší školou? Zkrátka na to, že lidé nejsou vždy přátelští, milí a spravedliví jako vy?

Možná, že známky jsou pro děti srozumitelnější, ale je to poměrně povrchní a často i zkreslené hodnocení výkonu. Slovní hodnocení možná vypadá mírumilovněji, ale je obsahově hodnotnější, dítě z něho získává podrobnou zpětnou vazbu, zatímco u známkování se dítě dozví, z čeho má třeba dvojku, ale už se konkrétně nedozví, proč a co se má doučit.

"Když dítě ze sebe u zápisu nevysype básničku, tak ho zapíšeme, ale je-li agresivní a nezvladatelné, tak bohužel ne," říká Eva Dittrich Sanigová.

Děti ale většinou ví, co neumí, a proč mají z písemky a konkrétní látky například trojku… Zpětnou vazbu přeci mají i v běžné škole, jinak by učení a touha se zlepšit ztrácelo smysl, nemyslíte?

Mnohdy to nevědí. Pravdou je, že někteří kantoři to s nimi proberou, ale na spoustu věcí není čas, kdežto u slovního hodnocení ano a je to komplexnější.

Opravdu to tak funguje v praxi?

Ano. Funguje u nás přátelský a pevně ohraničený systém. Děti v naší škole se nebojí komunikovat s dospělými, vyjadřovat svůj názor, učí se pracovat v týmech, rozdělovat si úkoly, přijmout i dát zpětnou vazbu, ale také pracují na sebereflexi. Vedeme je ke zvládnutí organizace vlastního času, to je pro nás důležité. Je to pro ně náročnější, ale o to užitečnější, než kdyby měly devět let svého života rozkouskovaných na 45ti minutové bloky, ve kterých je svět rozebrán na součástky - předměty, které odtržené od reality často postrádají smysl. Pomáháme jim být samostatnější, zdravě sebevědomější. Mají šanci na šťastnější a vyrovnanější život.

Slovní hodnocení místo vysvědčení píšete pro děti nebo pro rodiče?

Slovní vysvědčení je formulováno jako dopis dítěti. V průběhu celého roku děti denně slovně hodnotíme, dáváme jim zpětnou vazbu, ale nikdy nesrovnáváme. Neříkáme, že někdo je lepší. Říkáme, podívej, tohle ti nejde, na tom bys měl zapracovat. A podle mých zkušeností je sebereflexe pro dítě mnohem těžší, než když vidí jen trojku nebo čtyřku. V žádném případě to není tak, že u slovního hodnocení nezaznívají negativní informace.

"Není to žádný experiment na dětech. Prvky, které jsou praktikovány, jsou v zahraničí zcela běžné, jen u nás zatím působí jako alternativní," podotýká Eva Dittrich Sanigová.

Máte prostor děti podporovat hlouběji v jejich dovednostech?

Ano, chodí k nám děti s vysokou inteligencí nebo děti enormně šikovné na výtvarku, děti s vysokou sociální inteligencí či vyšší dávkou empatie a podobně. Dvakrát do měsíce organizujeme kulturní akce, z nichž následně děláme s dětmi interakční posezení a zjišťujeme, co je zaujalo a proč a kam by chtěly jít příště. Byli jsme třeba na Neviditelné výstavě.

Jak se díváte na inkluzi?

Každé jedno dítě, u nás i v jiných školách, má své vlastní vývojové potřeby. My na ně reagujeme přirozeně, a priori s nimi počítáme. Dobře se u nás daří dětem talentovaným, stejně jako těm, které mají třeba dyslexii. Není pro nás překvapením, že jsme každý jiný. Jsme bezbariérová škola a výtah máme až na střechu, kde je náš školní dvůr. Máme děti s dyslexiemi, ADHD, Aspergerovým syndromem. V praxi to na někom není znát vůbec a u někoho se to projevuje třeba jen sníženým stupněm soustředění. Individuálním přístupem lze zvládnout téměř vše.  

Existuje přesto něco, co v rámci inkluze a druhu handicapu už nejste schopni jako škola akceptovat či prakticky pojmout?

O individuální potřeby dítěte se zajímáme většinou již při zápisu. Otevřeně rodičům říkáme, že handicap překážkou není, ale třeba určitý stupeň těžko zvladatelné agresivity už ano, protože práce v týmu by byla problematická. Paradoxně zapíšeme dítě, které ze sebe u zápisu nevysype básničku, nenamaluje adekvátně postavu člověka, ale je-li agresivní a nezvladatelné, tak bohužel ne.

A to z důvodu, že by vám dítě až s takto specifickými potřebami takzvaně „rozhodilo třídu“? 

Individuálním přístupem lze zvládnout téměř vše. Děti začleňujeme přirozeně, uzavírá naše povídání ředitelka školy Eva Dittrich Sanigová.

Takhle bych to neřekla. Není to o dětech a rozhození třídy, je to o nás. Takové dítě potřebuje individuální přístup a potřeby, avšak jiné, než na které máme kapacitu a řekněme i specializaci. Neuplatňujeme tady direktivní přístup, je to pravý opak naší myšlenky. Není to proto, že bychom i v tomhle dítěti neviděli potenciál, ale vzhledem k chodu a fungování naší školy, nejsme schopni zajistit adekvátní péči a bezpečí pro všechny, což s tím chtě nechtě souvisí.