Ačkoliv tehdejším ženám mohlo to, jak vypadají navenek, zajistit rande s krásným rytířem, rozhodně to nebylo to nejdůležitější. Ve středověku se kladl mnohem větší důraz na vnitřní čistotu než na tu vnější, tedy na čistotu duše.
Věřilo se však, že pokud se vaše duše čistotou přímo třpytí, tak se zkrátka nemůže stát, že budete ušmudlaní, nebo snad dokonce zapáchat.
Pokud jste tehdy chtěli zajistit, že si o vás a o vašem charakteru budou ostatní myslet jen to nejlepší, bylo nutné udržovat určitou úroveň osobní hygieny. Na tom, jestli to tak opravdu bylo, nezáleželo. Lidé zkrátka věřili tomu, co viděli (a cítili).
Jak to bylo s koupelemi?
Ačkoliv by to uhodla nejspíše jen hrstka z nás, lidé ve středověku se opravdu pravidelně myli. Dokonce je známo, že se umývali mnohem častěji než lidé v následujících stoletích. Osobní hygiena předčila tu středověkou až v 19. století.
Nejen, že se tehdy myli dospělí lidé, ale rodiče dokonce i umývali svoje novorozeňata, mazali jejich tělíčka olejem a balili je do deky provoněné okvětními lístky růže.
Zatímco miminka se zavinovala do růží, dospělí se koupali v sudových vanách pokrytých látkou. To vše bylo tehdy k dispozici. Jediným problémem bylo, že tento rituál stál peníze a hlavně čas, kterého lidé tehdy neměli nazbyt. Do velmi časté osobní hygieny tak mohla investovat čas spíše šlechta. Někteří z nich měli dokonce i vyřešený automatický přívod vody do koupelny.
Služební to měli mnohem těžší u těch šlechticů, kteří vodu zavedenou neměli, v tom případě totiž služky musely do koupelny tahat kýble ohřáté vody. Bylo tedy velmi těžké ji do lázně nanosit dostatečně rychle, o její váze ani nemluvě. Na jejich vlastní hygienu jim po vyčerpávající celodenní práci často nezbyl čas a ani energie.
Zdrojů vody navíc tehdy nebylo mnoho, a tak si lidé zvykli s ní šetřit.
Existovala určitá pravidla, přes která nejel vlak
Čistota byla tehdy velmi spojena s náboženstvím a náboženskými rituály. Lidé si myli ruce i při jídle, sloužily jim k tomu malé konvičky naplněné vodou. Celý rituál měl určitou křesťanskou symboliku, která souvisela s poslední večeří Páně. Tyto nádobky bychom ale marně hledali na jídelním stole chudých rolníků, vyskytovaly se jen u šlechty a měšťanů.
Dalším pravidlem bylo, že se záchody nesměly hloubit v těsné blízkosti studny. Lidé se tak snažili zabránit infikaci zdroje pitné vody obsahem latrín, což se jim ale i přesto často nedařilo. Ve středověku byl proto velmi častý tyfus, jehož příčinou byla infikace studny bakteriemi z fekálií.
Středověký člověk a deodorant?
Lidé ve středověku byli nejen velmi dobře obeznámeni s tím, co je to deodorant, ale také rádi používali nejrůznější parfémy.
Ve 14. století někteří muži a ženy používali prášek namletý z rýže, kořene kosatce nebo kořene kalamusu jako přírodní formu deodorantu. Do těchto pudrů také často přidávali lístky růže, levandule nebo hřebíčku, aby mu dodali příjemnou vůni.
Parfémy do Evropy pro své ženy přinesli křižáci ze svých výprav. Jedněmi z nejoblíbenějších tehdy byly pižmové a levandulové vonné oleje. Tyto zvyky ale byly většinou výsadou pouze šlechty a měšťanstva.
Zdaleka to ale neznamená, že rolníci žili ve špíně a o hygienu se nezajímali. Ačkoliv si možná nemohli dovolit drahá mýdla z Francie nebo neměli čas na každodenní koupel, určitý denní očistný rituál dodržovala naprostá většina z nich.
Zdroj: World History Encyclopedia, Healthyway, Medievalists
KAM DÁL: Muž se stal poustevníkem po brutálním útoku. Šel pěšky desítky tisíc kilometrů, než se usadil.
