Císař zavelel, verbíři objeli vesnice a pobrali mladé muže, na které narazili. Tak je to většinou vykresleno v pohádkách – a svým způsobem tento pohled na věc vychází ze skutečnosti. Odvody bývaly podle dobových zpráv mnohdy opravdu velmi emotivní, zvláště v dobách, kdy hrozily mezinárodní nebo i vnitřní nesváry. Budoucí vojáci pak měli velkou pravděpodobnost, že se dostanou do nefalšované bojové vřavy, odkud byla málokdy cesta ven. Navíc, pokud by bylo potřeba, mohli strávit ve vojenské uniformě celý svůj – jakkoliv dlouhý – život až do té doby, kdy již zkrátka žádné služby nebyli schopni.
Na pole místo do pole
Je pravdou, že mírové doby byly také dobou vojenské dovolené. Ani tehdejší režim neměl zájem na tom, aby živil plná kasárna vojáků v době míru, kdy byli tihle muži potřeba docela jinde – doma na polích svých pánů a v malých hospodářstvích. Stát je nemusel živit a panství nestrádala. Jakmile se ale schylovalo k problémům, císař rychle všem připomněl, že doba jejich vojenské služby ještě zdaleka neskončila.
Konečně si polepšili
Tuto víc než přísnou praxi zrušil v roce 1802 císař František II., který rozhodl, že voják musí monarchii sloužit jen (sice stále dlouhých) deset až čtrnáct let, to podle toho, jestli se mělo jednat o snáze unavitelného pěšáka, u něhož bylo navíc největší riziko, že padne v boji, nebo o dělostřelce, který měl relativně klidnější službu. I když bychom se na to dnes dívali také s velikou nelibostí, pro tehdejší muže to byl velký posun k lepšímu.
Dobrotivé zkrácení služby
Po Františku II. nastoupil na trůn Ferdinand I. Dobrotivý a také za jeho vlády došlo k dalšímu zkrácení povinné vojenské služby, tentokrát o dva roky pro pěšáky a o celých šest let pro ty, kteří dříve sloužili nejdéle. Od roku 1845 zkrátka všichni odcházeli na vojnu na „pouhých“ osm let, což se v době míru dalo přečkat. Navíc po základním výcviku, který byl v některých případech odbytý za dva měsíce, mohli mladí muži zpátky domů a jen doufali, že panovník v následujících letech nepovede žádnou válku.
Na tři roky, ale všichni
Ani to ale ještě nebyl konec zkracování. Za Františka Josefa I. už to byly většinou jen tři roky a dalších sedm let jakési pohotovosti. Na druhou stranu ale zrušil mnohé výjimky, což se hlavně bohatším rodinám pramálo líbilo. Když to srovnáme s dobou, kterou ještě mnozí z nás pamatují a kdy chodili mladí muži na vojnu na dva roky, byl zjevně František Josef I. v tomto směru celkem uznalý. A to i přes to, že on sám bytostně miloval uniformy a vše, co souviselo s armádou – zvláště její řád a organizovanost. To byl systém, v němž se cítil doslova jako ryba ve vodě.
Je jasné, že nemůžeme tehdejší podmínky a možnosti porovnávat s těmi současnými. Jen bychom se mohli občas zamyslet, jestli si na svůj život stěžujeme právem.
Zdroj: dejinyasoucasnost.cz, velka.valka.cz,wikipedie.cz
KAM DÁL: Císařpán František Josef I. umíral tak, jak žil. Jeho poslední slova nepřekvapila.
