Mezi autory petice Několik vět patřil i tehdejší disident a pozdější první porevoluční prezident republiky Václav Havel, dále Jiří Křižan, Stanislav Devátý a Alexander Vondra. Petici sepsali, podepsali a šířili - například v Lidových novinách, které v té době ale vycházely jen v samizdatové (tedy podomácku a tajně vydávané) podobě nebo na vlnách rozhlasu Svobodná Evropa.

Právě tady se informace o sepsání Několika vět objevila 29. června roku 1989, jen několik měsíců před pádem režimu. Představitelé komunistické strany už tou dobou samozřejmě tušili, že napětí stoupá a podobná aktivita nemohla být tolerována. Navíc pokud šlo o prohlášení, o němž bylo možné tušit, že s ním bude značná část národa souhlasit.

Co chtěli tak hrozného? Svobodu!

Co vlastně tvůrci a signatáři Několika vět chtěli tak hrozného? Chtěli změny a “prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám, novou ústavou počínaje a ekonomickou reformou konče, musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality,“ jak uvádí petice. A to se, samosebou, nemohlo hodit.

Navíc si podepsaní, kterých bylo o několik měsíců později už na čtyřicet tisíc, dovolili požadovat takové nehoráznosti, jako je propuštění politických vězňů, aby se mohli volně shromažďovat, aby mohla vznikat občanská hnutí, odbory, spolky a hnutí, lidé aby nebyli zatýkáni pro dnes docela běžné aktivity, ale třeba také, aby se stát začal zabývat otázkou životního prostředí nebo aby byla zahájena diskuse o roce 1968. Z dnešního pohledu jde v podstatě o jednoduché požadavky, tehdejší režim je ale považoval za bezprecedentní drzost a hlavně - bál se. Bál se reakcí občanů státu, kteří by snad mohli souhlasit a ohrozit už tak slabé zřízení. Proto bylo nutné konat.

Kdo seje vítr...

První reakcí na Několik vět byl následující den text, který vyšel v Rudém právu. Jmenoval se “Kdo seje vítr” a samozřejmě si dával hodně záležet na tom, aby bylo jasné, o jak odsouzeníhodný text jde a jak špatní lidé jsou ti, kteří jej podepsali. Byly mezi nimi i známé osobnosti jako Jiří Menzel, Josef Kemr, Jiří Suchý, Hana Zagorová nebo Bolek Polívka a další…

Komunisty to muselo hodně rozčilovat

„O petici Několik vět jsme se dozvěděli v práci, ale všechno bylo samozřejmě tajné. V novinách sice psali, že se pár disidentů a umělců podepsalo pod jakýsi hanobící dokument, ale kromě toho jsme nevěděli nic. Paradoxně, právě proto, že jsme nic nevěděli, o to víc nás zajímalo, o co jde a co vlastně ti lidé režimu udělali tak špatného, a snažili jsme se k textu Několika vět dostat. Nebudu ale lhát, po několika dnech naše snaha tak nějak vyšuměla,“ říká paní Alice, která v té době teprve několik měsíců po vyučení pracovala jako prodavačka. „Byli jsme ještě mladí a upřímně řečeno jsme měli jiné starosti. Vím ale, že jsme si říkali, že to musí komunisty hodně rozčilovat, když napsali tak vzteklý článek, a pak jsme se dozvěděli, že někoho dokonce zatkli. O několik měsíců déle, po revoluci, se text dostal mezi lidi a my jsme si ho mohli přečíst. Tehdy to byla odvážná slova, dnes bychom se nad takovým prohlášením nepozastavili - naštěstí,“ zamyslela se paní Alice.

Obavy mezi lidmi

Umělci, ale samozřejmě i další lidé, kteří petici podepsali, byli vyzváni k odvolání podpisu, byl na ně vyvíjen nátlak, bylo jim vyhrožováno ztrátou zaměstnání. Ti, kteří neposlechli, se mohli alespoň na čas rozloučit s kariérou nebo se studiem. Vyprávět by mohla třeba právě Hana Zagorová, ale samozřejmě i mnozí další. Jména lidí, kteří petici podepsali, i adresy, kde je možné ji dále podepisovat, zveřejňovalo rádio Svobodná Evropa.

Někteří lidé, kteří podepsali, se v té chvíli lekli. Přece jen šlo o nebezpečnou záležitost a jakmile bylo jasné, že se jejich jméno objevilo pod textem Několika vět, měli oprávněné obavy o práci a dokonce i o svobodu. Někteří jako například Alexander Vondra byli skutečně odsouzeni. Přitom v petici z dnešního pohledu není nic tak výrazně závadného. Volání po dialogu, lidských právech a dokonce po ochraně životního prostředí. Nešlo primárně o snahu svrhnout vládu nebo zvrátit režim, šlo o nápravu neblahého stavu, který ve společnosti panoval.

Vyhodí mě ze školy?

„Nebylo to nic, co by překračovalo rámec toho, o čem už se stejně mluvilo, jako o navázání dialogu, přehodnocování některých východisek,“ uvedl pro Paměť národa jeden z petentů Radek Kotlaba. „Asi po měsíci, když to začali číst na Svobodné Evropě, tak jsem se vyděsil. Hrozilo vyloučení ze školy. Pořád pro mě hrála roli obava, jak budu vyhazov ze školy vysvětlovat doma rodičům, kteří mi už v té době platili třetím rokem školu, a najednou bych jim měl říct, že to bylo zbytečné? Navíc bych obratem narukoval na vojnu.“

Dnes by se nad podobnou pepticí pozastavil jen málokdo. Můžeme se scházet, projevovat nesouhlas - i když bohužel často bez odezvy nebo s odkazem na “koncert za hezkého počasí”. Nehrozí ale zatýkání a další represe. A to je moment, který si musíme uchovat, abychom nemuseli podepisovat dalších Několik vět.

KAM DÁL: Oční chirurg tvrdí: Většina diabetiků přichází o zrak zcela zbytečně

Diskuse: Několik vět: Dokument, kvůli kterému komunisté šíleli, zatýkali a vyhazovali z práce. Revoluce ale byla na spadnutí

Zpět do článku

To nejzajímavější do Vašeho e-mailu