Kdo zabil sportovkyni? Příběh o tom, co může způsobit mořská nemoc a hloupá zamilovanost
Mohla za smrt sportovkyně opravdu jen mořská nemoc? Vyšetřování ukázalo, že pravda je mnohem složitější a že klíčovou roli sehrála i zaslepená zamilovanost, která dohnala jednoho z aktérů k drastickému činu. Přečtěte si, jaké otřesné detaily se vynořily na povrch.
Na francouzské lodi pohřešovali v létě roku 1954 jednu z cestujících. Byla to slavná a veleúspěšná sportovkyně a ještě k tomu krasavice. Když přistála loď v přístavu Dunkerque, přišli na řadu kriminalisté Perrier a Dubois z pařížské ústředny Interpolu.
Nezvěstná
V průběhu plavby trpěla Sharon Lockhart údajně mořskou nemocí. Nevolnosti se stupňovaly natolik, že požádala námořního kapitána, aby změnil směr a vysadil ji. Svým blízkým dokonce napsala telegram. „Cítím se velmi špatně. Jsem strašně unavená. A nemůžu spát. (…) Něco mám s dásněmi. Když si čistím zuby, tak mi krvácejí, ale voda, kterou vyplivnu, není růžová, ale špinavě hnědá,“ napsala v jednom z dopisů. Později se její zdravotní potíže zhoršovaly a měla podezření na otravu nějakými drogami. Své sestře Jacquelině napsala již jen jednu větu: „Jestli je to nemoc, obraťte se na policii, aby zjistili, co se mi stalo.“
Obývala kabinu číslo 7, ze které během osudné noci záhadně zmizela. Kupodivu zde nebyly žádné stopy po zápase ani nepořádek. Poslední, kdo ji viděl naživu, byl stevard Hopkins. Tvrdil, že si jej dala zavolat a objednala si jídlo. Podle něj byla unavená a bledá a měla kruhy pod očima. Ráno po ní v kajutě nebylo vidu ani slechu. Ještě tu byla jedna osoba, která vnesla do případu jasno – madame Gregory. Pohřešovaná žena ji totiž ze strachu poprosila, aby za ní v noci přišla a přespala u ní. Z nejasného důvodu se tomu tak nestalo.
Přiznání
Podezřelý číslo jedna byl stevard, který ji obsluhoval a nosil jí jídlo. Kriminalisté z Interpolu postupně vyslýchali zaměstnance na lodi a pasažéry. Až nakonec přišli na tu správnou stopu a rozuzlení se přiblížilo ke zdárnému konci. Vyšetřování šlo jako na drátku. Když došlo na malíře Carola Schlesingera a jeho syna Hannibala, začalo vyšetřovatelům pomalu svítat. Při Hannibalově výpovědi zkusili osvědčenou lež, on se podřekl a následovalo přiznání. „Strašně jsem ji miloval. Nechtěl jsem nic než ji. (…) Za nic nemůžu! Vůbec jsem nechtěl. Já bych jí neublížil. Znamenala pro mě všechno na světě. (…) Začal jsem jí říkat, jak moc ji miluju, ale ona neodpovídala. Pořád spala. (…) Vzal jsem ji pod paží. Docela normálně se mnou šla. Chtěl jsem ji vyvést na vzduch. Aby se probrala. (…) Dostali jsme se k zábradlí. Byla tma. Začala volat o pomoc, já jsem jí dlaní zakryl ústa. Ona se najednou svezla přes zábradlí, složila se v pase, a když se loď zhoupla, zmizela ve tmě. Já jsem to nechtěl, já bych jí přece neublížil,“ přiznal se při své výpovědi Hannibal Schlesinger.
Profil vraha
Vrah byl odjakživa černá ovce rodiny. V odulém obličeji píchaly zeleně šedivé vodnaté oči. Působil nevyrovnaně, trhavě chodil, kouřil a často mrkal. V době vraždy mu bylo dvaatřicet let, ale působil mnohem starší. Typické u něj bylo gestikulování rukama, při čemž se klátil a vypadal jako dřevěná loutka. Vystřídal neúspěšně více než deset zaměstnání, kde s ním nebyli zaměstnavatelé spokojeni a on sám z nabízené práce nebyl moc nadšený.
Již dlouho byl na šikmé ploše a bylo jen otázkou času, kdy něco opravdu závažného provede. Vražda slavné sportovkyně sice byla nešťastná náhoda, nic to ale nemění na jeho vině, ačkoliv nechtěl a vraždil neúmyslně. Nakonec nebyl odsouzen do vězení a ocitnul se na základě příkazu soudce na psychiatrické klinice, kde už zůstal.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Kočkovic rodina je snad prokletá. Tři případy z podsvětí jednoho klanu.
