Nová kniha Petry Soukupové s názvem Nejlepší pro všechny vyšla na konci loňského roku. O tom, že je Soukupová jednou z nejoblíbenějších českých spisovatelek a prominentní tváří silné autorské základny brněnského nakladatelství Host, svědčí mimo jiné fakt, že román vyšel mimo ediční plán, navíc jen několik týdnů po další novince Petry Soukupové, knize pro děti Kdo zabil Snížka.
Kromě podobného grafického zpracování (jež se povedlo na výbornou, jak už to tak u nakladatelství Host, které se může pyšnit spoluprací s dozajista nejznámějším českým typografem Martinem Pecinou, bývá), jsou oba nové tituly Petry Soukupové propojeny i dějovou linkou. Přestože jsou obě knihy plně soběstačné, četba jedné může zajímavě doplnit druhou – a naopak.
Na vesnici s xboxem
Petra Soukupová je jednak populární u čtenářů, jednak úspěšná u kritiků a recenzentů. Stačí vyjmenovat literární ceny, jimiž jsou její předchozí knihy ověšeny: Cena Jiřího Ortena za debutovou prózu K moři, cena Magnesia Litera za triptych novel Zmizet – za tuto knihu byla rovněž nominována na Cenu Josefa Škvoreckého.
Ne náhodou jsou jí čtenáři věrní. Petra Soukupová žádnou ze svých próz nezklamala. Neopustila tematický koncentrát rodinných vazeb a vztahů, na něž se od začátku soustřeďuje, neopustila osobitý stylistický a lexikální projev, založený na strohých, úsečných větách s častým vypouštěním sloves a s osobitým slovosledem, jenž neustále skřípe vychýlenými větnými konstrukcemi.
Ani nový titul z rostoucího korpusu autorčiných textů výrazně nevybočuje. Román Nejlepší pro všechny sleduje rodinné peripetie matky samoživitelky a promiskuitní herečky Hany, jejího syna Viktora a babičky Evy (Haniny ovdovělé matky). Poté, co rozmazlený průšvihář Viktor provede sérii výstřelků hraničících s polepšovnou, se Hana rozhodne, že svého jediného syna umístí k babičce "na převýchovu". Viktor má začít chodit do školy, kde se na něj vesnické děti budou dívat spatra, kde však budou zpovzdálí obdivovat jeho iPhone 6 a xbox.
Zatímco Viktor si přes původní nesnáze na nové prostředí postupně zvyká, vztah Hany a její matky se neustále vyostřuje. Staré křivdy se míchají s novými, každý čin se obrátí proti svému záměru a série nepochopení ústí v hádky a vzájemné zavrhování.
Viktor, o nějž tu jde na první pohled především, sice postupně přehodnocuje určité životní priority, ale nijak neupouští od své vypočítavosti. V životě na vesnici se přitom skutky jeho průšvihářského já rozmělňují, takže zvnějšku viděno k jistému polepšení skutečně dochází.
Jakkoliv by se z výše uvedeného mohlo zdát, že Nejlepší pro všechny je iniciační román, není to tak. A nejen proto, že Viktorova iniciace je de facto falešná. Hlavním důvodem je to, že pohled Soukupové je upřen jinam a iniciace je pouze jakýmsi sekundárním vyústěním rodinné drobnokresby, v níž sledujeme především naprosté přepólování každého dobrého úmyslu.
Nejlepší je dojít k majáku
Pokud se nový román v autorčině tvorbě přece jen něčím vymyká, je to neuvěřitelná vyhrocenost všech situací a vztahů, jež nastupuje hned na prvních stránkách a takřka nikdy si od ní čtenář neuleví. Tato vybičovaná dynamika vyprávění působí při čtení sice téměř nepříjemně a přináší s sebou otázky o věrohodnosti příběhu, na druhou stranu přiměje čtenáře, aby horlivě obracel stránky a četl takříkajíc jedním dechem.
Zároveň jsou zajímavé (těžko přitom říci, nakolik záměrné) narážky na předchozí autorčiny knihy. Mnohé z nich jsou dozajista důsledkem toho, že Soukupová neopouští tematický rámec, jímž jsou prodchnuty všechny její knihy – dokonce i ty pro děti. Avšak čtenář znalý okolností debaty kolem debutového titulu K moři se pousměje, čte-li na stránkách Nejlepšího pro všechny o próze Virginie Woolfové K majáku. Právě k ní totiž přimkl jeden z kritiků debut Petry Soukupové, která následně prohlásila, že Woolfovou nikdy nečetla.
Próza, v níž se dokola střídají perspektivy – situace sledujeme z hlediska Viktora, Evy a Hanky –, trochu ztrácí v tom, že perspektivy nemají vliv na stylistický rozměr výpovědí. Kniha je jazykově "z jednoho vrhu" a nezáleží na tom, zda zrovna vidíme do hlavy prepubertálnímu průšviháři, či promiskuitní vycházející herecké hvězdě. Je samozřejmě otázka, nakolik by případná stylistická rozrůzněnost neubrala próze ze sugestivního tempa.
Každopádně lze prohlásit, že Soukupová nezklamala. Její věrní čtenáři si opět přijdou na své, navíc se zdá, že stylistické a tematické ustrnutí, s nímž se při recepci předchozích knih spojovalo možné autorčino budoucí omílání téhož, Soukupové nohy jen tak nepodrazí.
