Během posledních let se seriály staly nezpochybnitelným fenoménem. Zčásti je to způsobené i tím, že jsme si navykli sledovat seriály "neseriálově". Zatímco v době, kdy byl tento druh zábavy ještě v plenkách, bylo třeba na další a další pokračování čekat (většinou týden), v současnosti není nijak výjimečné, zapne-li si člověk o víkendu počítač a takzvaně na jeden zátah zhlédne klidně osmihodinové dílo. Takováto konzumace však není zdaleka jediným důvodem, proč seriály zaujímají místo, které zaujímají.
Quality TV
V posledních letech přebraly seriály jiné vyprávěcí postupy. Srovnáme-li si dnešní seriály s kultovní klasikou z devadesátých let, Přáteli, rozdíl je zřejmý. Do sledování Přátel můžete vkročit takřka odkudkoliv a pouštět si deset sérií třeba i pozpátku. Ve vazbách, jež mezi šesticí manhattanských třicátníků jsou, se snadno zorientujete a brzy si domyslíte i to, jaká je jejich minulost.
Dnešní seriály jsou vyprávěny složitěji, často se v nich proplétá několik dějových linií a může se i stát, že si člověk musí pustit některé díly opakovaně, aby se s klidným vědomím mohl přesunout k pokračování. Co je však ještě podstatnější rozdíl – dnešní seriály nepředstavují únik z každodenní reality jako Přátelé, naopak ji často pitvají a reflektují.
Samozřejmě se i v současnosti točí takové věci jako třeba ve Spojených státech Teorie velkého třesku či u nás nikdy nekončící Ordinace v růžové zahradě. Zde je vhodné zmínit, že s poslední odvysílanou sérií Teorie velkého třesku se začalo mluvit o konci sitcomů. V tomto textu každopádně věnujme pozornost těm seriálům, jež spadají pod pojem quality TV, tedy těm, které nenabízejí čistou zábavu, nýbrž mají i cosi jako přesah. Za jeden z nejslavnějších a rovněž zakladatelských seriálů quality TV je považován Twin Peaks amerického režiséra Davida Lynche.
Přáteli navždycky
Mezi seriály, které v posledních měsících zazářily, je třeba Mindhunter, jehož pilotní díl vznikl pod taktovkou Davida Finchera. Seriál o sériových vrazích se vydává trochu jinou cestu, než by mohlo diváka napadnout. Zatímco seriálů a filmů o zločinech je tolik, že bychom je mohli sledovat takřka donekonečna, seriálů o zločincích, o tom, jak uvažují, a o tom, jak uvažují policisté, když je mají chytit, mnoho není. Rozhodně ne takových jako Mindhunter.
V seriálu sledujeme, jak se vyšetřovatelé zabývají případy sériových vrahů a jak se postupem času pokoušejí rekonstruovat jejich myšlenkové pochody. A také to, jak se myšlení o sériových vrazích během času dramaticky proměnilo. Něco podobného předvedl na poli literatury švédský spisovatel a novinář Gellert Tamas, který ve své knize Laserový muž popsal řádění útočníka, jenž v roce 1991 ohrožoval ve Stockholmu domnělé cizince.
Ale nejsou to jen sérioví vrazi, které lze díky současnému boomu seriálů lépe poznat. Jen za poslední měsíce vzniklo hned několik děl o současném politickém a společenském dění. Ať už hrají tyto seriály na notu vážnější jako třeba Years and Years, nebo satiričtější jako Boj o moc, jen málokterého diváka, který si je v záplavě seriálů vybere, nechají chladným.
Seriály, jejich vyznění a možný dopad se zkrátka mění. Lépe řečeno, tvůrci rozšiřují pole témat a hledisek, jež lze do seriálů dostat. Kdo má pořád ještě chuť především si odpočinout, rozhodně nemusí dávat této zábavě vale. Koneckonců jsou to hlavně Přátelé, ke kterým si hledají cestu další a další generace diváků. A byť se to zdá neuvěřitelné, jejich popularita u mladších generací nadále stoupá. I svět oproštěný od všech problémů má zkrátka v seriálové produkci své místo. Jen už nepředstavuje jedinou možnost, kterou divák má.
