Na svém blogu píšeš, že jsi nenovinářka. Můžeš čtenářům přiblížit, co si pod tím mám představit?
Když jsem v roce 2011 začala studovat žurnalistiku, měla jsem za to, že novinařina je hrozně vzrušující povolání. Strašně moc jsem si přála psát pro celostátní deník nebo jiná zpravodajská média. Během studia jsem ale zjistila, že to není přesně to, co chci. Bavilo mě psát, ale ne pod tlakem a každej den se třást, jestli stihnu uzávěrku, nebo ne. To není pro mě. Během let jsem si prošla deníky, týdeníky, čtrnáctideníky, měsíčníky i dvouměsíčníky.

Micheala Dočkalová je "nenovinářka", autorka, redaktorka. Je jí 29 let a aktuálně vydala svoji první knihu Mysli na nesmysly. Z prodeje každé knihy jde 10 korun na Nadační fond Impuls.

Na dlouhou dobu jsem pak zakotvila v kulturních a společenských tématech. To bylo to, co mě nejvíc bavilo. Psala jsem reportáže, recenze, cestopisy, dělala jsem rozhovory... Chodila jsem na různé akce, zpovídala, ověřovala...To je pro mě ta pravá novinařina. Prožívat každý den něco jiného. To teď už bohužel v rámci své práce nedělám, a proto samu sebe označuju za `nenovinářku`. Píšu pro média, ale stačí mi k tomu jenom funkční počítač, klávesnice a umět číst. I z toho důvodu jsem si vytvořila své dva blogy, kterými si kompenzuju to, čeho se mi v mé současné práci nedostává. A blogy jsou to, na co jsem v současnosti nejvíc pyšná.

Jak se z blogerky stane spisovatelka?
Fakt netuším. Můžu se po jedné vydané knížce považovat za spisovatelku? Možná snad začínající? Řeknu ti to takhle. Když píšeš povídky a někdo si je přečte, jsou dvě možnosti: buď nezaujmeš a zůstanou bez povšimnutí, anebo na ně lidi začnou reagovat. Jedno, zda v negativním či pozitivním smyslu slova. Prostě začnou. A na ty moje reagovaly zejména ženy, ale překvapivě občas i muži. Že prý musím psát častěji a některé povídky dokončit. Tak jsem si dala závazek. Že povídky z blogu dokončím. Do knihy. A přidám k nim pár nových.

Tvoje prvotina se jmenuje “Mysli na nesmysly”. Co se skrývá za touto slovní hříčkou?
Knížka není o úplně lehkých tématech. Je o mezilidských vztazích, o lidech, kteří neprožívají zrovna nejšťastnější období, možná se dokonce ocitli na samotném dně psychických i fyzických sil. Chtěla jsem vymyslet i příhodnej název knížky. Návrhů byly desítky, ale nic z toho se mi nelíbilo. Nakonec jsem si řekla, že až si lidi budou moji knížku číst, třeba zapomenou na svoje starosti a trápení a řeknou si: Jo, ještě jsou lidi, kteří jsou na tom přeci jenom hůř. I když jde o smyšlené příběhy, kolikrát to pomůže. A tak jsem si řekla, že tu knížku trochu odlehčím aspoň názvem. Tak mě napadlo slovo `nesmysly`. Ale kdo si koupí knížku s tímhle názvem, proboha? Říkám si: `Michalo, fakt myslíš na nesmysly.` V tu chvíli bylo jasno.

Kdy jsi přestala psát jenom pro sebe a publikovala svoje texty veřejnosti?
Ten zlom nastal někdy v polovině minulého roku. V září 2017 jsem sdílela svou první povídku na Facebooku a tím to všechno začalo. Ale ten úplný prvopočátek se píše už pěkných pár let nazpátek. Byly to většinou jakési pokusy o fejetony. Pak k nim přibyly recenze na kavárny a cestopisy. Pravdou ale je, že jsem svůj blog měla jenom pro sebe a vůbec nikde a nikomu ho neukazovala.

Co všechno jsi musela překonat, aby na konci byla hotová kniha?
Desítky bezesných nocí, svoji bezmeznou lenost, odpornou vlastnost nikdy nic nedotáhnout do konce a hlavně nepřijít o motivaci. Naštěstí mě lidi na Facebooku dost podporovali, podporoval mě i můj partner, bez kterého bych nikdy knížku nevydala a i když jsem občas měla chuť se na všechno vykašlat, vidina toho, že jednoho dne budu držet v rukou držet něco, co jsem skutečně vytvořila a dokončila, byla úplně nejvíc.

Myslíš, že mají knihy v dnešní době ještě šanci na úspěch?
Rozhodně. Knihy jsou zbožím, které nikdy nezestárne. Nikdy neztratí svou hodnotu. Proto mě mrzí, že v některých nejmenovaných prodejnách najdu knihy prodávat tak hluboko pod svou cenou. Lidé budou číst vždycky, to je podle mě v dnešní době jediná jistota. Stejně jako budou vždycky jíst, pít a dýchat.

Představ nám svoji knihu.
Trochu už jsem to naznačovala v předchozích otázkách. Jde o povídkovou knihu, která vypráví o vztazích, partnerských, rodinných i pracovních. Hlavními hrdiny jsou lidé, kteří se ocitli v nějaké těžké životní situaci a neví, jak z ní ven. Spoustu z nás se v těch povídkách najde, ale každý z nás v různých situacích reagujeme úplně jinak. Důležité ale je, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. A vždycky je nějaká cesta, která vede k lepším zítřkům.

Jde o soubor povídek. Jak vznikaly a jaká témata může čtenář očekávat?
Při psaní jedné z povídek jsem čerpala ze svého života víc než při psaní ostatních. Také proto ji mám nejradši, ale jinak si je z velké části vymýšlím. Lidských osudů má člověk kolem sebe denně bezpočet. Stačí pozorovat, naslouchat, pozorně číst, sem tam si něco přidat a ubrat. Některé povídky jsou o zoufalých ženách, kterým muži nedávají to, co od nich kdysi na začátku vztahu očekávaly. Jiné jsou o dětech a jejich rodičích, nespravedlnosti mezi sourozenci a další je třeba o muži, který v jedinou chvíli přijde úplně o všechno. Vlastní chybou.

Sama v předmluvě píšeš, že ta úplně poslední povídka je ze života. Věnuješ se v ní roztroušené skleróze, která postihla tvoji maminku. Jak moc je pro tebe důležité se z podobných životních zkušeností tzv. vypsat?
Já se ze vztahů, které se mě týkají, nerada `vypisuju`. Není to totiž jenom o mně, ale i o těch, které mám ráda a jsou mi blízcí. Občas sem tam něco do povídky přidám nebo napíšu na blog nějaký osobnější článek, ale musím vědět, že to neublíží nikomu z rodiny nebo přátel. A co se týče povídky o mé mamce, byla to moje úplně první povídka, kterou jsem napsala. Seděla jsem po hodině tvůrčího psaní doma u počítače a přemýšlela, proč nám lektorka zadala něco tak pitomýho, jako je povídka. Takhle jsem proseděla šest dní, než mi došlo, že mám na její dokončení jenom pár hodin. Rozhodla jsem se, že si nebudu vymýšlet nic složitého a zkrátka napíšu o něčem, co dobře znám. Jen něco sem tam přidám a něco uberu.

Taková nemoc silně zasahuje do chodu rodiny. Jak lze bojovat s nemocí, která nejde vyléčit?
Nevzdávat to. A smířit se s tím, že nic nebude tak, jak to v běžných rodinách bývá. Možná to bude znít paradoxně, ale zpětně jsem strašně ráda, že moje mamka byla pořád doma. Se mnou. Hrály jsme si, chodily na nákupy, na kafe do cukrárny...Kdyby pracovala, tolik času by na mě neměla. Dneska už je to zase trochu o něčem jiném. Už nemůže tolik chodit. Ale to přeci nevadí, ne? Člověk přeci nežije jenom z práce a chůze. Mamka má hodně kamarádek, mě, která jí, kdykoliv potřebuje, pomůže. Ale bojovat s něčím, nad čím se nedá vyhrát, nemá smysl. Člověk to musí brát tak, jak to je, a říkat si, že vždycky může být hůř.

Ty to ve své povídce “Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá” naznačuješ, jaké je takovou nemoc vidět pohledem dítěte, ale jaké jsou tvoje zkušenosti? Co bys poradila těm, kteří něco podobného zrovna prožívají a třeba si úplně nevědí rady?
Nemůžu radit těm, co mají roztroušenou sklerózu, když já sama ji nemám. Nedokážu se vcítit do člověka, který tuhle nemoc má. Navíc dneska už léčba nemoci zase probíhá jinak než před dvaceti, pětadvaceti lety. Mnoho lidí s roztroušenou sklerózou dneska normálně pracuje, žije plnohodnotným společenským životem a ženy při nemoci rodí děti. Jedno ale vím jistě. Každý člověk, ať zdravý nebo nemocný, potřebuje mít kolem sebe někoho, kdo je má rád. Nezáleží na tom, jestli je to jeden člověk nebo deset. Ale všechno se snáz překonává, když máte s kým všechno sdílet.

Z každé prodané knihy přispíváš symbolickou desetikorunou na Nadační fond Impuls, který se věnuje osvětě ohledně roztroušené sklerózy. Jak moc je důležité podle tebe, aby se o podobné nemoci vědělo?

Je to pro mě strašně moc důležitý. Když jsem chodila na základní a střední školu, všichni měli pocit, že je to nemoc, při které lidi zkrátka zapomínají na určité věci. Skleróza jako skleróza, ne? Dneska už lidí nededukují, co asi nemoc znamená, prostě kývnou hlavou a ani se nezeptají. Roztroušená skleróza je nemoc, která může potkat každého z nás, ve chvíli, kdy to vůbec nečekáme. Nikdo neví, co tu nemoc spouští, jestli je dědičná, nebo ne... Ví se o ní tak zatraceně málo a přitom jí trpí tolik lidí. Proto chci podporovat nadaci, která do jejího výzkumu dává finanční prostředky a která se o lidi s touto nemocí stará.

Napadlo tě svoje zkušenosti rozepsat na více než jednu povídku?
Ne. Upřímně, nechci psát o něčem, o čem vím tak málo. Kdyby knihu napsal někdo, kdo roztroušenou sklerózu má a žije s ní, mělo by to smysl, ale já to nedokážu. Ale nevylučuju, že pár článků o nemoci ještě někdy napíšu. A určitě se objeví i v některé z dalších povídek.

kinha

"Roztroušená skleróza je nemoc, která může potkat každého z nás," říká autorka knihy Mysli na nesmysly

To nejzajímavější do Vašeho e-mailu