Moje ošetřovatelka přišla vzápětí. Také s rouškou přes ústa. Že by to měla z těch mých nohou? Tak zlé to snad nebylo. „Pane, ruku sem,“ zavelela, dala mi ruku na opěrátko. Bedlivě si prohlížela mé prsty trčící do vzduchu a mručela si něco pro sebe.
Výsledek stál za to.
„Pane, moc špatné nehty, prasklé odloupnuté…“ Diagnóza byla nemilosrdná. To vím sám. Bužírky z kabelů se nejlíp sundávají nehty, podle toho taky vypadají. Nastal stejný postup pižlání prstů jako u nohou, jen v mini provedení. Místo obr vercajku na nohy, mini vercajk na ruce. Vedle mě seděly dámy, zkoumaly, jak se z jejich prstíků stávají jiné, i když stejné, a nakonec u nich proběhla ukázka auto laků v mini lahvičkách na nehtíky. Na mně šetřili, já jsem na výběr nedostal ani jeden.
Lepá šikmooká dívenka mi došmrdlala obě ručky, objela nehtíky nějakým bezbarvým nitrolakem, a jako bonus mi vzala prsty do svých dlaní a začala je masírovat a tahat, až v nich křupalo.
„Sakra, holka, pomalu, neutrhni mi ty prsty,“ pomyslel jsem si. Dívenka mi je neutrhla, prohňácala mi dlaně, zápěstí, protřepala a řekla „Hotovo, pane, přijďte zas.“
Vše dobré má svůj konec
Cítil jsem zajímavý pocit, který jsem zatím nezažil. Pocit, jako by to nebyly moje ruce. Lehké, neunavené, mlaďounké, voňavé, hbité a k tomu moje.
Jenže došlo k placení, a tam už byly ruce opět ztěžklé, unavené a prsty nechtěly poslouchat. Bránily se vyndat z peněženky požadovaný obnos. 750 korun v tahu. Přesto jsem odcházel s pocitem, že toto by měl asi absolvovat každý chlap. Jednou či dvakrát měsíčně. Myslím si, že to jejich dámy, přítelkyně, milenky, ale i kamarádky ocení. A v případě prvního setkání je to velké plus.
Zkrátka každá krása něco stojí. Jde jen o to, aby také byla patřičně oceněna. Dámy to znají… Věta od chlapa „tobě to sluší,“ je k nezaplacení a moc potěší. Stejně jako i chlapa, kterého žena touto větou ocení, že o sebe dbá.
