Seznámení se ženou je někdy snadné, ale s kočkami je to na hlavu

Chceš mě, nebo paničku
 

Už jste zažili rande s pozváním do soukromí druhého, kde nevládne on či ona, ale kočka nebo pes? Když je člověk sám, je takový parťák k nezaplacení. Jen se nic nesmí přehánět, jako v tomto případě.    

Včera jsem si po delší době popovídal s jednou singl žijící kamarádkou, která si ne a ne vybrat s přehršle hledajících chlapů na jedné seznamce. Jakmile chlapi zjistí, že je chovatelkou chodských psů, berou ihned roha. A jak jsme tak o tom všem povídali, vybavila se mi podobná příhoda z mého pokusu se kdysi seznámit přes inzeráty. Málem se moje kamarádka při tom utopila ve fofole. Taky v té reklamě vládne pes.

Dotyčná ze seznamky, kde jsem lovil tu pravou a statečnou co by mě chtěla, navrhla ihned setkání na nábřeží Vltavy. Sotva jsem dofuněl, bylo horko. Nedala mi moc času na vydechnutí, už stála vedle mě.

„Ahoj, tak mě tu máš. Alena.“  Jejda. Další Alena.                                                                               Sakra na tom netu je přealenováno. Ale zklidnil jsem se, dal jí pusu na čenich, který hned nastavila, a už ze mě vypadla zvědavá otázka, kam půjdeme.

„Mám návrh. Já dělám průvodkyni, za chvíli tu mám na starost skupinu Němců. Tak jim ukážu centrum, můžeš jít s námi. Pak jdeme na Šumavu,(to je název výletního parníku) je to s večeří a plavbou po Vltavě. Jdeš s námi?“

„Já?“ váhavě jsem odvětil.

 „Neřeš to, buď nad věcí, klídek,“ uzavřela to Alena a popošli jsme kousek dál, kde už stepovala skupinka v důchodovém věku z Německa.

 „Guten Tag, meine lieben…“ pozdravila skupinku Alena a já to kontroval slovy ahoj, jak se máš. A zamával jsem rukou na pozdrav. Usmáli se na mě a šli jsme poznávat Prague. Alena cizinecky rozmlouvala o historii, šli jsme na židovský hřbitov, profrčeli kolem divadla, povídala něco v tom smyslu vlevo Praha, vpravo Praha, vpředu dokonce taky Praha a za námi zbytek Prahy jakbysmet. Začal jsem se svou zkomolenou němčinou taky blekotat nějaké fráze, a Němci dokonce i věděli o čem. Až jsem se divil, co ze mě německy padá za věty.

„Buď nad věcí, ukaž, že na to máš, já to neřeším,“ řekla Alena. A tahle slova později opakovala snad za každou třetí větou. Došli jsme k velké lodi, co se pyšnila názvem ŠUMAVA.. Tam už na milé Němce čekaly plné stoly jídla, byly tam i jiné skupinky a také průvodci, co se znali s Alenou… Němci se uložili ke stolům a baštili, my v podpalubí, v hloučku průvodců, jsme jim z té bašty hezky ujídali, a jak nám to všem pěkně šlo a chutnalo.

Pak Alena položila zákeřnou otázku.

A ta otázka zněla dost zajímavě

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru