Jindřich Plachta trpěl trémou. Ženy odsunul stranou a srdce zaslíbil KSČ
Vlastním jménem Jindřich Šolle si vysloužil svůj pseudonym již při studiích na obchodní akademii. Tehdy nosil pelerínu, která za ním vlála jako plachta. Zahrál si v první němé verzi Dobrého vojáka Švejka. A napsal úspěšnou prózu pro děti, kde domácím mazlíčkem je žirafa Amina.
Dlouhán a hubeňour se smyslem pro humor rozesmával publikum svými lakonickými výroky. „Mně babička vždycky říkávala: Jindro, Jindro, dobře se uč, ať můžeš nosit brejle,“ vtipkoval. Nakonec se díky své veselé povaze vyšplhal z pozice bankovního úředníka do role úspěšného divadelního komika.
Tréma v kostýmu i s perem v ruce
Snad právě vnitřní neklid jej popoháněl k novým a novým angažmá a uměleckým výzvám. Byla to vlastně tréma, co jej drtilo při premiérách, také o tom v divadelní branži kolovaly neuvěřitelné historky. Srdcovka pro něj byla opereta, kde nadevše vynikal. Stále se vracel do Osvobozeného divadla a blízké mu bylo i Divadlo Vlasty Buriana.
Ve skutečnosti si přál především psát, i když osud mu nadělil více talentu pro divadlo a film. Napsal řadu povídek, fejetonů, humoresek a črt, proslavil se ale nakonec jako filmový a divadelní herec. I s perem v ruce míval trému, která se stupňovala o to víc kvůli nízké sebedůvěře a pochybnostem. Proto nemohl psát více. Tak jako herec nebyl sám se sebou spokojený na jevišti nebo před kamerou, i jako spisovatel své texty neustále přepisoval a upravoval, až se ani nedostaly do tisku.
Prosťáček
Plachta patřil do škatulky prostého českého člověka. Hrál nepřístupné, bručící a mračící se muže s dobrým srdcem. Do jeho repertoáru patřili komorníci, sluhové, obchodníci, řemeslníci, úředníci a profesoři. Slušeli mu pánové z vyšší společnosti a ostudu si neudělal ani v úloze bláznů a tuláků. Všech figurek, do kterých se vtělil, se zhostil vždy se ctí a vdechl jim druhý život. Třeba dva jeho filmoví krejčí jsou zdánlivě odlišní, a přesto mají něco společného. Krejčí z Mužů v ofsajdu inspiruje láskou k synovi a druhý z filmu Takový je život oslovuje svým tragickým poselstvím.
Dáma Plachtova srdce
Bývá právem označován za českého dona Quijota, a to nejenom díky vzhledové podobnosti. Oba byli vysocí a štíhlí, a přesto se v něčem lišili. Každý měl jinou milenku. Don Quijote miloval Dulcineu a Plachta si oblíbil komunistickou stranu. Komunistou byl z přesvědčení a po válce agitoval a brigádničil v dolech, ačkoliv tam vlastně jako popleta překážel. Dokonce napsal scénář k filmu Pan Novák, kde vyjádřil svoje sympatie k socialismu. Příběh vypráví o úředníkovi, který musel odejít po únorové revoluci do továrny, kde ale našel své štěstí.
Jindřich Plachta, paradoxně geniální herec trpící paralyzující trémou, nalezl svou jistotu nejen na divadelních prknech, ale i v ideologii, jíž zaslíbil své srdce. Jeho životní paradox nutí k zamyšlení, do jaké míry umělce formuje nejen jeho talent, ale i společenský a politický kontext, ve kterém tvoří.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Jean Marais a jeho miláček. Dva muži na lásku, kteří postavili základ modernímu umění.
