Koronavirus posouvá hranice etiky. Švadlena prodává roušky, lidé se k ní otočili zády

I švadleny se musí něčím živit. Třeba prodejem roušek
03.04.2020 - 10:30  

 

Šití roušek je dnes ze značné míry bohužel nutnost, z velké části akt solidarity a částečně - a to si přiznejme - možnost ukázat, jak moc myslím na ostatní. Proč by jinak byly sociální sítě plné fotografií od šicího stroje, s balíčky roušek, určenými pro nemocnice, domovy důchodců a podobně. Abychom si ale rozuměli, každý důvod k šití roušek je samozřejmě dobrý…

Problém nastává ve chvíli, kdy se z dobrovolného šití a rozdávání roušek zadarmo stane něco jako měřítko hodnoty člověka. Šiješ roušky? Jsi dobrý člověk! Ještě jsi žádnou roušku nedaroval? A neměl by ses nad sebou zamyslet? Co se potom stane ve chvíli, kdy se někdo snaží roušky dokonce prodávat? Nejde teď ani tak o větší města, kde jsou lidé tak nějak zvyklí, že se o sebe mají postarat, jako spíš o menší obce a vesnice…

Zášť, jakou zatím nepoznala

„Jsem švadlena a celý život se touhle prací živím," říká šestapadesátiletá žena Radka z malé středočeské vesnice. Myslím si, že si snad lidé na moji práci nikdy nestěžovali, i když samozřejmě jsou tací, kteří se za mnou vrací, jiní přijdou příležitostně třeba pro svatební šaty nebo před maturitou a už se nevrátí, nakupují běžnou konfekci. Nikdy jsem se ale nesetkala s nějakým nepřátelstvím a záští pro to, co dělám. Až teď, v době, kdy se přesvědčujeme, jak jsme jako národ vlastně dobří, jak jsme ohleduplní a chápaví k druhým…“

Proč to všechno?  

Radka je živnostnice, živí sama sebe a i když jsou děti už dospělé a zůstala sama, energie, jídlo a další nezbytné výdaje platit musí. Proto se rozhodla v době, kdy si lidé jistě nepřijdou pro nové plesové šaty, jako mnoho jiných podniků zkrátka změnit sortiment. Začala šít roušky. Potud by to bylo všechno v pořádku, to se přece dělá. A kdyby vystavila na facebook několik fotografií, jistě by se dočkala i “palečků”. Jenže ona udělala osudovou chybu - roušky začala prodávat. A to je, jak zjistila, jen těžko odpustitelný zločin. Vždyť roušky se přece šijí zadarmo!

Je to zrada?

„Já si myslím, že jsem se vždy snažila pomoct lidem, kteří to potřebovali. I ty roušky jsem nejprve ušila - a zadarmo - pro svoje sousedy seniory. Jenže živit se musím, i když tedy teď nebudeme jako živnostníci pár měsíců platit odvody. To ale neznamená, že nebudu jíst. A jaká bude další pomoc od státu? To nikdo neví, každý den se dozvídáme něco jiného. Upřímně řečeno, šitím zbohatl jen málokdo a ani já nemám našetřeno na půl roku dopředu.

Jsem švadlena, tak vyrábím a také prodávám to, co umím. Ano, prodávám a mrzí mě, že je spousta lidí, kteří to berou jako zradu v téhle těžké době. Jenže stejně tak bychom mohli říct, že živnostníkům klesají tržby, a tak by jim měli dávat chleba zadarmo. Je to stejné. Nevím, co je na tom tak strašné. V lékárně také nedostanete paralen zadarmo, protože máte teplotu a potřebujeme pomoct. Já nejsem tak bezcitná, neprodávám roušky za stovku, jen zkrátka nechci za měsíc přikrýt šicí stroj zbylou látkou a jít na pracák pro podporu,” povzdechla si Radka.

Nejraději by se odstěhovala

„V tuhle chvíli mám opravdu hodně špatný pocit, vlastně mám i chvíle, kdy přemýšlím, že opravdu přestanu šít. Upřímně řečeno, nejraději bych se někam odstěhovala. Vím, že ta prvotní zášť časem přejde, ale bojím se, že jsem se v lidech hodně zklamala. A oni mají asi stejný pocit ze mě,” zamyslela se švadlena, která doposud s lidmi v širokém okolí dobře vycházela.

Známe hranici etiky?

Kde je v současné době hranice etiky? Jistě, pomáhat si máme, je to správné, chvályhodné, dává nám to pocit, že nejsme v boji proti neviditelnému soupeři sami. Máme ale také právo vyžadovat, aby nám lidé pomáhali na vlastní úkor, ke své vlastní finanční ztrátě? Můžeme chtít po lékařích, aby nyní chodili do práce bez nároku na plat? Asi těžko. Budou úředníci vyřizovat žádosti o příspěvky od státu zadarmo? Určitě ne. Jenže to nevidíme, peníze, které oni dostanou, nemusíme vydat ze své vlastní kapsy. Tedy vlastně ano, jenže prostřednictvím daní, a to jednoduše nevidíme. Proč se tedy tak bráníme tomu, že se švadlena odvážila ocenit vlastní práci? Možná bychom si měli i nyní umět na chvíli sundat koronavirové brýle…

KAM DÁL: New York počítá mrtvé a nakažené, lidé padají jako mouchy. Rychlost, jakou se koronavirus šíří, je prý neskutečná.