KOMENTÁŘ Probudili jsme se do jiné České republiky. Politická mapa země je totálně překreslená, nic není tak, jak jsme byli zvyklí. Čtyři z pěti vítězných subjektů lze označit za protestní. Vymyká se z toho jen tradiční ODS. Vzkaz obyvatel je tedy jasný. Triumfuje protest, i když vlastně nikdo netuší, co od toho může čekat.
Demokracie, marketing a podcenění
Nechme teď ale chvíli stranou kontroverze kolem Andreje Babiše. Zatím žijeme v demokratickém státě. A pokud tedy většině nevadí, že je trestně stíhaný, že řadu svých kroků nedokáže vysvětlit, že tu sedmadvacet let po revoluci máme opět silnou vládu jednoho muže, nebo že si ke svému majetku přišel v době, kterou tolik kritizuje, pak je to asi v pořádku. Pokračovat bych mohl ještě hodně dlouho. Ale pro tentokrát to nechám být a budu respektovat vůli spoluobčanů.
Faktem je, že česká ekonomika roste. V podstatě všechny ukazatele jsou příznivé, přesto vládnoucí ČSSD dopadla jako sedláci u Chlumce. Důvodů může být více. Neschopnost "tradičních" stran se s voliči více propojit. Což souvisí i s geniálním politickým marketingem, které hnutí ANO bezesporu předvedlo. Budiž to signálem pro ostatní, jak "málo" stačí. Ale není to samozřejmě jediný zádrhel, který bude muset ČSSD a spol. ve své mašinerii odstranit.
Držíme světový trend
Bohuslav Sobotka jako premiér byl už pár měsíců jaksi mimo stranické dění. Do role lídrů se dostali Zaorálek a Chovanec. Evidentně málo, neoslovili, propadli. Ani u KDU-ČSL nenašli silného vůdce, Bělobrádek si navíc značně ublížil několika podivnými výrazy, mimo jiné o chcíplých zvířatech. Osoba Miroslava Kalouska je na hraně už dlouho. Buď ho milujete, nebo nenávidíte. Těch druhých bylo tentokrát možná až moc. A KSČM? Tam snad ani nelze předpokládat, že by nastal nějaký progres nebo myšlenkový zvrat.
Dost možná se u Čechů projevil i trend, který zasáhl prakticky celý svět. Trump, Kurz, Macron a další. To rozhodně nejsou tradiční politici, své kampaně více či méně postavili na populistických vlnách. Nechuť z té "zlé" tradiční politiky se ukázala i u nás. Je ovšem otázka, jak moc to zároveň znamená odklon od svobody. Demokracie má spoustu nedostatků stejně jako klasické strany. Máte u nich však vždycky jistotu, že se neodchýlí od myšlenkového směru. Čím už si dnes v Česku být jisti nemůžeme.
Babiš je na koni
O rozpolcenosti naší politické scény hovoří i fakt, že ještě nikdy se do sněmovny nedostalo devět subjektů. Dokonce ani před rokem 1989. Zároveň ještě nikdy žádná strana nevyhrála s tak obrovským náskokem. Pro Andreje Babiše je to nádherný vzkaz o tom, že si ho lidé přejí v čele státu a spoléhají na něj. Možná ani on sám takový mandát nečekal a v koutku duše začínal uvažovat o tom, že by to možná položil a místo sebe nominoval například Karlu Šlechtovou.
To se ale teď rozhodně nestane. Naopak, Babiš je na koni. Každému, kdo půjde proti němu, výsledky voleb omlátí o hlavu. Bude to pro něj něco jako "očištění", problém s trestním stíháním může hodit za hlavu. Je však velmi pravděpodobné, že nás čekají dlouhá vyjednávání o vládě. Zkrátka proto, že se prakticky všichni, kdo skončili ve volbách za hnutím ANO, zavázali, že s Babišem do koalice nepůjdou.
Jakou sestaví koalici?
Nejpravděpodobnější se jeví pokračování ve stávající vládě. Tedy spojení ANO + ČSSD + KDU-ČSL. Sociální demokraté budou mít alespoň něco a jejich představitelé by na nabídku s vírou, že už je v politice jinak nic nečeká, mohli kývnout. A KDU? Ti už několikrát prokázali, že půjdou s každým klidně i do pekla. Tady ani nebudou muset převlékat kabát. Pak je ve hře dvojčlenná koalice s ODS. Občanští demokraté do toho dokonce mohou být i přes všechna prohlášení tlačeni. Prostě proto, aby Babiše ve vládě pohlídali.
A když nevyjde ani jedna z těchto možností? Tak je tu pro Babiše pořád SPD Tomia Okamury a KSČM. Nedá se předpokládat, že by se tato varianta nějak nesplácala. Na druhou stranu dokonce i pro ANO může být Okamura neřízená střela, které se mohou obávat. Nejdůležitější otázka však teď je nasnadě: Jak to tedy bude s demokracií v České republice?
