Krajina, kde se Beroun nachází, byla osídlena již od mladší doby kamenné a patřila k nejrušnějším oblastem středních Čech. Z roku 1088 pochází písemná zmínka o malé osadě Brod. Ve prospěch krále se tu dokonce tehdy vybíralo mýto z přechodu přes říční brod na historicky důležité obchodní norimberské stezce z Bavorska do Prahy, která vedla přes město Plzeň. Obchodovalo se tu s železnou rudou, stříbrem, zlatem a s vzácnými křemenci a v Berouně se těžila cihlářská a keramická hlína, vápenec, stavební kámen a mramor.
Beroun středověký
V listině Přemysla Otakara II. se v roce 1265 objevila první zmínka o Berounu, jehož název vznikl z latinského názvu Verona. Do češtiny se název překládal jako Berona či Berůn, později Beroun. Zakladatelem města byl pravděpodobně král Václav I. Po smrti Přemysla Otakara II. plenili zemi poražení čeští vojáci, kteří se pohybovali i po důležité obchodní cestě a město Beroun bylo prakticky zničeno a vylidněno.
V roce 1295 se král Václav II. rozhodl město Beroun znovu vybudovat. Právě v této době vzniklo historické jádro města, kde je dnešní Husovo náměstí s historickými měšťanskými domy. Na jeho západní straně najdeme Plzeňskou bránu a na východní Pražskou bránu. V roce 1303 získalo město Beroun další privilegia, bylo právně zakotveno a stalo se díky tomu královským městem. Získalo právo také nechat postavit opevnění města, což měšťané udělali.
Ve středověku se tu dařilo různým řemeslníkům, kteří museli být členy cechů. Mezi ty nejbohatší patřili soukeníci a řezníci. Živnostníci byli chráněni tzv. milovým právem, které jim zaručovalo, že v okolí jedné míle nebude nikdo podnikat ve stejném oboru. Měšťané, kteří vlastnili svůj dům ve městě, měli právo várečné, což znamenalo, že si mohli ročně uvařit určité množství piva. I z toho důvodu se v okolí Berouna rozmohlo chmelařství.
Ve městě se také obchodovalo s železem (prodejcům se říkalo železníci), což v té době nebylo zcela obvyklé, ale v blízkosti města se nacházelo několik železných hutí.
Díky dobrým přírodním podmínkám se tu dařilo ovšem i hrnčířům a rybářům. Spousta měšťanů se živilo také zemědělstvím. Ti za hradbami města pěstovali obilí, hlavně žito a ječmen.
Ve berounských ulicích panovaly katastrofální hygienické podmínky. V domech se choval dobytek a drůbež, řada domů neměla ani svůj záchod (prevet), takže se splašky lily oknem na ulici, před domy se nacházel hnůj a místo kanalizace tu mezi domy páchla stoka.
Středověký Beroun neměl svého doktora velmi dlouho. Špatná lékařská úroveň ve městě byla až do počátku 19. století. Nejčastěji se léčilo takzvaným pouštěním žilou. Městský špitál byl postaven díky Václavu IV. v roce 1404 u Dolní brány a později byl obnoven v roce 1724 u zábranského hřbitova a sloužil až do 30. let 20. století. Berounští se pohřbívali buď v půdě pod dominikánským klášterem nebo na farním hřbitově okolo kostela sv. Jakuba.
Už ve středověku se v Berouně konaly dva druhy trhů, a to zaprvé běžné denní trhy, jež byly nezbytné k životu města a zadruhé jarmarky (výroční trhy), které začínaly 29. srpna. Znamenaly prolomení mílového práva a sloužily k narušení monopolu místních řemeslníků. Rudolf II. Udělil městu právo druhého výročního trhu spolu s právem dobytčího a koňského trhu. Právo dvou menších trhů do týdne získal Beroun v roce 1777.
Beroun husitský
Husité v čele s Janem Žižkou na Beroun zaútočili po Velikonocích roku 1421 pravděpodobně v místech dominikánského kláštera u Dolní brány. Zdolali hradby i přesto, že jim obránci způsobili velké ztráty. Následoval masakr.
Husité pobili císařské vojáky, shodili jednoho hejtmana z kostelní věže a několik stovek lidí upálili ve stodole před Dolní branou a nakonec vypálili a pobořili dominikánský klášter. Majetek zavražděných obyvatel města byl zkonfiskován. Husité dosadili novou městskou radu a také nového kněze (kališníka), a tak se Beroun stal opěrným bodem husitů.
Místo dominikánského kláštera se postavilo 14 nových domků. V roce 1978 archeologové objevili, že tu bylo pohřebiště. Ve vnitřní zástavbě se začaly objevovat první zděné domy místo dřevěných. Ty si zatím mohli dovolit jen ti nejbohatší.
Beroun poražený
V 16. století město začalo bohatnout, rozvíjela se zde tradiční i nová řemesla (např. puškařství či zlatnictví). Téměř celé město lehlo popelem kvůli obrovskému požáru v roce 1599. Měšťané posléze začali budovat kamenné či cihlové budovy. Některé z původních zděných domů se dočkaly přestavby. Nejstarší Jenštenský dům od roku 1612 zdobí renesanční portál. Město začalo ztrácet podobu dřevěné opevněné vesnice.
Rozkvět Berouna ovšem zmařila také třicetiletá válka v letech 1618 – 1648, kdy začalo docházet k rapidnímu poklesu počtu obyvatel. Během té doby do města vpadli Sasové a dvakrát pak i Švédové, kteří roku 1639 zasadili již zplundrovanému Berounu obrovskou ránu tím, že začali zabíjet a znásilňovat místní obyvatele a loupit ve velkém. Nahé a zkrvavené mrtvoly bez rozdílu pohlaví, věku a společenského postavení ležely téměř všude. Mnozí obyvatelé, kteří se zachránili útěkem do lesů, pak pomřeli hladem. Po válce zůstalo z původních 1500 obyvatel pouhých 600 přeživších. Naprostá většina obydlí zůstala neobyvatelná a trvalo desítky let, než se z toho město vzpamatovalo.
Aby toho nebylo málo, tak v roce 1680 zasáhl město mor, který skolil 360 osob a počet Berouňanů klesl na 800. Roku 1713 se mor vrátil naposledy a zanechal ve městě pouze 700 přeživších. Na připomínku této tragédie ve městě nad kostelem sv. Jakuba stojí morový sloup.
V průběhu několika staletí sužovaly Beroun i četné povodně, protože se zde protínají řeky Litavka a Berounka. Ničivé povodně byly hlavním důsledkem toho, že lidé přeměnili lesní půdu na zemědělskou, a místo lesů vysadili rychle rostoucí smrky kvůli dřevu. Obě berounské řeky jsou až dodnes neregulované.
Beroun průmyslový
Devatenácté století přálo průmyslové revoluci, která se nevyhnula ani Berounu. Zakladatelem tovární výroby ve městě byl Aron Dormitzer, který ve městě postavil ve 30. letech 19. století továrnu na spřádání příze z americké bavlny a tkalcovnu. Další majitel Friedrich Kubinzky továrnu rekonstruoval a postupně se tala největší českou textilkou. Počátkem 20. století zaměstnávala 1000 lidí. Díky zaměstnancům se v Berouně začaly stavět nové domy.
Ve městě fungovalo několik mlýnů. V roce 1872 zde byl postaven moderní pivovar, který fungoval až do roku 1978. Nechyběl zde cukrovar, jenž tu (s přestávkou kvůli krachu) fungoval do roku 1967.
Menší strojírny v Berouně také našly svoje místo, stejně tak slévárna, ze které se později stala výrobna na potravinářské stroje (svého času ojedinělá).
Vápenictví zůstávalo od poloviny 19. století klíčovým odvětvím místního průmyslu. Vápenec se v těchto místech dobýval ručně odnepaměti.
Zdroj: www.mesto-beroun.cz/turista/historie-a-soucasnost/, http://www.rokberounskehomedveda.cz/
