Ještě nedávno matkám v Anglii úřady odebíraly děti. Proč? Nebyly vdané...

Matky v Anglii musely dát své děti k adopci, protože nebyly vdané.
 

Zní to neuvěřitelně, ale ještě v 60. a 70. letech bývaly v Anglii matky donuceny vzdát se svých dětí. Vedly život plný frustrace, ponížení a smutku z nenahraditelné ztráty.

Téměř 250 000 žen v Británii, bylo v 60. a 70. letech donuceno vzdát se svých dětí. Tehdy bylo naprosto nemyslitelné vychovávat dítě mimo manželský svazek. Jediným důvodem, proč se musely vzdát svých ratolestí tedy byla skutečnost, že nebyly vdané.

Mnoho z těchto žen už poté žádné další děti nemělo. Tyto nucené adopce je tak okradly o možnost vychovávat další generaci. Celý život prožily v zármutku.

Nyní se domáhají vládní omluvy. Chtějí aby Anglie následovala Austrálii, která se veřejně omluvila za nucené adopce v roce 2013.

 

Ostuda

 

„Byla to hrozná potupa," řekla minulý týden Jill Killington z britského města Leeds v rozhovoru pro BBC.

Jill otěhotněla v roce 1967 v 16 letech. Být svobodná matka bylo podle Jill: „osud horší než smrt." Navíc se její rodina bála, že to lidé zjistí. Musela se skrývat i ve vlastním domě, aby ji náhodou nezahlédla návštěva.

„Moje matka mi nakázala nosit prstýnek, když jsem šla ven. Lidé si tak mysleli, že jsem vdaná. Bylo to hrozně ponižující." řekla Jill.

Další z matek donucených vzdát se svého potomka, Veronica Smith, otěhotněla v roce 1965. Jak moc vážná je celá situace si uvědomila, až když vše řekla své matce.

„Řekla mi, že by to mého otce zabilo, kdyby se to dozvěděl, tak jsem mu to nikdy neřekla," vzpomíná Veronica.

Místo toho byla tajně poslána do domu pro matky a děti v Londýně. Azylový dům nebyl daleko od domu jejích rodičů, občas se tedy s matkou scházela na nádraží.

„Matka mi na nádraží přinesla obálku a prázdný list papíru, na který jsem měla napsat, jak si ve Španělsku užívám života. Dopis poté donesla domů tátovi, který tomu opravdu věřil."

 

 

Bez rozloučení

 

Ann Keen otěhotněla v 17 letech, v roce 1966. Vzpomíná na neuvěřitelnou krutost porodních asistentek během porodu.

„Nedaly mi nic na zmírnění bolesti! Prý abych si to dobře pamatovala a přístě si něco takového pořádně rozmyslela." vzpomíná Ann.

Nedostala ani šanci se se svým novorozeným synem před adopcí rozloučit. Ann svého syna hledala ihned po zotavení se z porodu, ale ten už byl pryč.

 

Šikana

 

Diana Defries, která otěhotněla v 16 také vzpomíná na své trauma.

Ihned po porodu, ještě v porodní místnosti nekdo zařval: „Tohle dítě je označené k adopci, odneste ho!" vzpomíná Diana.

„Ječela jsem, že chci aby mojí holčičku přinesli zpátky, ale všichni mě ignorovali," řekla Diana. „Nakonec ji jen položili na stolek, na který jsem nedosáhla. V tu chvíli jsem si myslela, že by bylo lepší, kdybych byla mrtvá."

Právníci se zaměřili na výzkum nucených adopcí v letech 1945 až 1975. Výsledek jejich zkoumání ukazuje na to, že svobodné matky v té době čelily trvalému nátlaku, aby se dítěte vzdaly. Tlačili na ně profesionální pracovníci, včetně doktorů, porodních asistentek, náboženských představitelů a pracovníků v azylových domech.

Aby mohlo být dítě dáno k adopci, musela jeho matka podepsat určité formuláře a vyjádřit tak souhlas s adopcí. Experti ale po letech zpochybňují jejich pravost.

Některé matky byly podle expertů k podpisu donuceny, za jiné formuláře podepsali jejich rodiče. Dále bylo matkám zatajeno, že pokud by si dítě nechaly, získaly by tak nárok na finanční podporu.

 

Zdroj: BBC

 

KAM DÁL: Krysí hrdinové neznají strach: Speciálně vycvičení hlodavci hledají miny a tuberkulózu, odhalí i koronavirus

 


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru