Kdo vlastně byl Vladimír Iljič Uljanov, který později začal vystupovat pod přezdívkou Lenin? I když jsme se toho o něm učili opravdu, ale opravdu hodně, málokterý učitel hovořil o jeho šlechtickém původu. Ten vycházel z funkce otce Vladimíra Iljiče, Ilji Nikolajeva, který zastával post ředitele gymnázia a státního rady, což bylo mimo jiné spojeno také s nejnižším šlechtickým titulem. Ani po materiální stránce tak malý Vladimír nijak netrpěl. Naopak, domácnost Uljanovů byla zámožná a bída ruského lidu se jí nijak zvlášt nedotýkala. V takovém prostředí vyrůstal budoucí revolucionář a vůdce dělníků v boji proti buržoazii.
Přišel zvrat
Zvrat, který zcela a definitivně otočil Vladimírovo vnímání světa, přišel v květnu roku 1887, rok po smrti jeho otce. Tehdy byl kvůli účasti na přípravě atentátu na cara Alexandra III. spolu s dalšími čtyřmi odsouzenými popraven jeho bratr Alexandr, anarchista a odpůrce carského režimu, člen teroristické organizace Lidová svoboda. Konec svého života našel na šibenici v pevnosti Šlisselburg u Petrohradu. Teprve sedmnáctiletý Uljanov se právě tehdy začal vážně zabývat otázkami, které jej posléze dovedly až do čela dělnického hnutí a jeho myšlení se zradikalizovalo. Kdo ví, jak by se dějiny světa odehrávaly, kdyby jeho starší bratr nepatřil do skupiny proticarských spiklenců, kdyby nebyl zatčen a popraven…
Na fakultu a zase zpět
Vladimír Iljič - absolvent gymnázia, kterým procházel jako jeden z nejlepších studentů, po maturitě nastoupil na právnickou fakultu kazaňské univerzity, kde ale pobyl jen několik měsíců, než byl vyloučen. Vedení školy odmítalo připustit, že se studenti účastní protestů. (Práva později dostudoval dálkově v Petrohradu.) Další kroky začínajícího revolucionáře vedly nuceně do vesnice Kokuškino, kde ale místo zklidnění našel cestu k dílu Karla Marxe.
Právní praxe - nebo ne?
První pracovní praxi měl Vladimír Iljič vykonávat v Petrohradu. Sem se vypravil v roce 1893, ale okamžitě se ukázalo, že jej víc než práce a právní kanceláři zajímá revoluční hnutí. Brzy stanul v čele místních marxistů, což se tamním úřadům nelíbilo. Proto byl jen o dva roky později poslán na Sibiř, kde se později také oženil s Naděždou Krupskou, kterou již v té době dobře znal a ona za ním přijela. Ve vyhnanství na Sibiři strávili Uljanovovi svoje první roky manželství a vrátit se mohli až v roce 1900. Přibližně v té době se také o Vladimíru Iljiči Uljanovi začíná hovořit jako o Leninovi.
V čele bolševiků
Proč právě název bolševici? Toto slovo vychází z ruského označení většiny nebo většinové skupiny (“bolšinstvo”). Právě do čela většinové skupiny rozpadající se Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, jejímž byl již v té době členem, se Lenin tehdy postavil. Jeho spolustraníci jej znali jako nesmlouvavého člověka, jehož bylo možné urazit i tou nejmenší kritikou. Autoritativní povaha Lenina se projevovala za všech okolností - pravda byla zkrátka vždy na jeho straně, alespoň on jinou možnost nepřipouštěl.
Život v exilu
Jeho další život se potom odehrával v cizině. Z Ruska odešel do Finska a dále do dalších států Evropy, kde se věnoval propagaci revolučních myšlenek. Setkal se s mnoha významnými osobnostmi tehdejší doby, agitoval, diskutoval, organizoval… Pomalu se schylovalo k začátku první světové války. „V zahraničí si Lenin vytvořil nový styl života. Scházel se s přáteli revolucionáři, ale přísně si střežil soukromí. Zdroje svých informací neodkrýval, ale zahaloval do tajuplnosti,“ popisuje Karel Pacner Leninův život za hranicemi v knize Osudová třiáctka – Státníci, světci a diktátoři, kteří formovali šílené 20. století.
Velká válka
Začátek války zastihl Lenina v Haliči, kde byl také na několik dní vězněn, avšak na přímluvu vlivných známých byl propuštěn a spolu s manželkou se vypravili se do Švýcarska. Se svými spolupracovníky Lenin nelenil ani tady a pro bolševickou myšlenku sháněl nové příznivce i finance.
Přišel rok 1917 a s ním hned několik změn, přičemž ta první - svržení cara Milukáše II. - se odehrála již v únoru. To byl také další z momentů, který Lenina a jeho druhy přiměl k rychlejšímu plánování dalšího převratu, tentokrát s cílem nastolit socialistický systém, protože vláda buržoazie byla podle marxistů neúnosná. Pro svůj záměr se ale musel dostat zpět do Ruska, což - jak se ukázalo, bylo možné i s podporou Německa, jehož zástupci viděli v možném obratu v Rusku možnost ulevit východní frontě. Lenin (stejně jako později i další stovky revolucionářů) odjel vlakem ze Švýcarska přes Německo do přístavu, kde se nalodil na cestu do Švédska, dalším jeho cílem bylo Finsko a nakonec Rusko - Petrohrad. Tam se ujal přímého vedení bolševiků, ve spolupráci se Lvem Trockým. Po nevydařeném květnovém povstání uprchl opět do Finska, jeho spolupracovníci Trocký a Kameněv ale byli zatčeni. Následoval návrat, rychlá příprava a uskutečnění Velké říjnové socialistické revoluce, kterou - jak víme, dnes připomínáme 7. listopadu (důvodem je užívání gragoriánského kalendáře namísto juliánského, který platil v době revoluce v Rusku).
Do čela “všech”
Hned následujícího dne se Lenin stal hlavou rady lidových komisařů. Pro bolševiky neúspěšné volby v listopadu téhož roku vyřešil Lenin po svém. Vše zrušil a prohlásil vládu jedné strany. Jak jednoduché… Další vývoj ale tak jednoduchý nebyl. Když jeho spolupracovníci odmítli podepsat mírovou dohodu s Německem, kterou Lenin Němcům víceméně slíbil výměnou za svůj transport přes jejich území na cestě ze Švýcarska, přišel rozsáhlý německý útok. Lenin mohl říkat “já jsem to říkal” a prosadit si svoji vůli, tedy podepsání míru, a výrazně posílil autoritu.
Krutá revoluce
Lenin upevnil svoji pozici a pro rychlejší postup dalších kroků provedl několik změn. Znovu byl zaveden již zrušený trest smrti (jak se později ukázalo, neptřeboval k tomu ani soudy), zřídil první tajnou policii, tak zvanou Čeku, a postupoval dál. O život přišla celá carská rodina včetně služebnictva, zatýkáni a popravováni byli lidé nejen pro skutečné činy, ale i pro podezření z nich. Nikdo nesměl být proti.
Ne všichni ale souhlasili
O tom, že souhlas s kroky bolševiků nebyl tak jednoznačný, jak si chtěli vynutit, svědčí pokus o atentát na Lenina, který se odehrál 30. srpna roku 1918. Kulka jej zasáhla do plic. Atentátnicí byla Fany Kaplanová, kterou popravili o čtyři dny později. Její čin byl pomstěn jedním z hrůzných období Ruska, tak zvaným rudým terorem, který si vyžádal životy až dvou set tisíc lidí.
Velké plány
Leninovy plány se nezastavily jen na hranicích Ruska. “Pod křídla” své země a ideí měl v úmyslu schovat také okolní země. Není žádným překvapením, že kromě Polska a Maďarska mělo jít také o Československo. Ačkoliv toto se nakonec naštěstí nepodařilo, v Rusku pokračovala tvrdá opatření a jakýkoliv odpor proti bolševikům byl okamžitě brutálně potlačen. Odhaduje se, že jen v letech 1921 až 22 přišlo takto o život dalších čtvrt milionu lidí, mimo jiné i z řad církevních hodnostářů, které Lenin osobně “doporučil” zastřelit. Plánovaná a také realizovaná kolektivizace dovedla Sovětský svaz, založený v roce 1922 na samý okraj, lépe řečeno téměř na samé dno propasti, včetně hladomoru, který si vzal na pět milionů obětí. Proto i sám Lenin od tvrdého prosazování kolektivního vlastnictví mírně upustil.
Neslavný konec
Leninova krutá vláda ale neměla trvat věčně, jak by si jistě sám představoval. Syfilis a mrtvice jej v roce 1922 připravily o zbytky zdraví a v dalším roce dokonala dílo zkázy další mozková příhoda, z jejíchž následků se až do své smrti v lednu roku 1924 nevzpamatoval.
Leninovy lásky
Ani takový revolucionář jako Lenin neuměl žít bez žen. První jeho láskou byla pravděpodobně krásná Apollonarie Jakubovová, která samozřejmě sdílela jeho revolucionářské představy o světě a budoucím zřízení, jinak by ji snad ani milovat nemohl. Brzy nato ale poznal i Naděždu Krupskou, která se později stala jeho osudovou ženou, když se nabídla, že za Vladimírem Iljičem přijede do vyhnanství na Sibiř a provdá se za něj. „Podle Anny Uljanovové, jeho sestry, ji nejprve odmítl. Až později souhlasil. Úřady vyhověly přání Nadi a přesunuly ji do Šušenského. V červenci 1898 se s ní Uljanov oženil. Avšak zřejmě by si raději vzal Apollonarii, Kubočku, jak ji něžně říkal. Novomanželé toužili po dítěti, ale nikdy se ho nedočkali,“ píše ve své knize Karel Pacner.
Rok 1909 přivedl již ženatému Leninovi do cesty další lásku, Inessu Armandovou, která měla tou dobou již pět dětí - čtyři se svým manželem, jejichž vztah se ale rozpadl, a další s milencem, bratrem svého muže. Inessu Lenin skutečně miloval a před svojí ženou to nijak netajil. Spojovalo je jak zanícení pro politiku, tak i láska k hudbě. Naděžda Krupská dokonce určitou dobu uvažovala o tom, že Armandové uvolní místo po Leninově boku. Nakonec však “zvítězila” a Inessa, s níž chtěl mít Lenin dokonce dítě, které se nepodařilo počít v manželství s Krupskou, odjela do Paříže a Lenina až do konce života doprovázela jeho právoplatná manželka.
Svět bez Lenina?
Lenin jednoznačně dokázal prosadit svoje myšlenky. I když je pravděpodobné nebo jisté, že jeho prvotní záměr byl patrně dobrý, povaha, touha po moci a jediné pravdě ve spojení s dobou a podmínkami, v nichž se představení, režírované a řízené Leninem odehrávalo, přineslo nedozírnou tragédii. A to nejen v letech, v nichž Lenin se svými spolupracovníky tyto vize uskutečňoval, ale i dlouhá desetiletí poté. Jaký by dnes byl svět, kdyby nepřišel o život Leninův bratr a on se nestal revolucionářem?
KAM DÁL: Senzační archeologický objev. Pozůstatky slavného pravěkého osídlení
