Prvňák ve vězení: Matka geniálního krále Václava II. utekla bez něj, na malou dušičku toho bylo příliš. V dospělosti se bál koček, bouřek i smrti

Král Václav II. rozhodně neměl jednoduchý život. Možná by byl raději prostým člověkem...
Foto: Wikimedia commons, neznámý autor, Public domain
Král Václav II. rozhodně neměl jednoduchý život. Možná by byl raději prostým člověkem...
zajímavost

Kruté dětství ve vězení, matka, která od něj utekla a nechala ho samotného, i rodové geny, které bychom nikomu nepřáli - takový byl základ do života pro budoucího krále Václava II. Není divu, že se král choval velmi podivně a dokonce se uchyloval i k sebepoškozování.

reklama

Schopnost vidět sám sebe jako obyčejného člověka podobného těm ostatním je u panovníků obecně velmi vzácná. Ostatně, kdejaký šéf pěti lidí v malé firmě brzy ztrácí soudný pohled na vlastní důležitost. Natož pak vládce, který je odmalička vychovávaný jako výjimečný tvor. Král Václav II. byl ale docela jiný, stejně jako byl jiný i jeho život od útlého dětství. Měl tak sám na sebe hodně kritický pohled, dokonce by se dalo říct, že až nezdravě kritický. Jak se jeho dětství a genetika promítly do králova chování v dospělosti? 

Prvňák ve vězení

Václav II., syn Přemysla Otakara II. a vnuk Václava I., neměl jako dítě štěstí, aby mohl vyrůstat v bavlnce, jak to chodí v pohádkách. Po otcově smrti, který padl v bitvě na Moravském poli, zůstal sám s matkou vydán napospas svému bratranci Otovi Braniborskému. Ten se k nim jako k vznešeným rozhodně nechoval a nechal je uvěznit na Bezdězu. Pro malého Václava by mohlo být útěchou, že byl se svojí matkou - mohla by být, kdyby jeho maminka Kunhuta své dítě brzy neopustila a neutekla sama bez synka z vězení. Václavův osud tak šel svou vlastní cestou a neměl ruku, které by se mohl podržet ať už přímo na Bezdězu, nebo později v Braniborsku, kam jej Ota nechal “uklidit”. Je třeba poznamenat, že tehdy bylo budoucímu panovníkovi sedm let, byl tedy ve věku dnešních prvňáčků. Na tak malou dušičku to musela být nepředstavitelná zkouška, navíc vezmeme-li v úvahu jeho obecně nedobré zdraví a chatrnou konstituci. 

Krátký život plný potomků

Když Ota Braniborský konečně souhlasil s jeho návratem do Čech, život se teprve dvanáctiletému chlapci obrátil znovu naruby. Musel se ujmout vlády, což nebylo nic jednoduchého, i když ve většině věcech rozhodoval jeho otčím Záviš z Falkenštejna. Toho se ostatně Václav II. brzy definitivně zbavil - jak to v té době chodilo, nechal ho zkrátka uvěznit…

Své moci si ale mladičký vládce užíval hlavně v životě, který mu podle všech zvyklostí ani přírody ještě neměl ani příslušet. Už v jeho šestnácti letech se stal otcem svého prvního legitimního syna Přemysla Otakara, z něhož se rodiče ale mohli bohužel radovat pouhého půl roku. Do své smrti, která jej zastihla v pouhých čtyřiatřiceti letech, stihl oslavit ještě deset oficiálně narozených potomků. Historikové se ale mohou jen přít o skutečný počet nemanželských dětí, které zplodil tento poměrně neduživý panovník, trpící kromě fyzických nedostatků také velkými psychickými problémy. 

Trápení na každém kroku

Co vlastně trápilo Václava II.? Možná by bylo jednodušší vyjmenovat, co jej netrápilo. Trpěl totiž tolika fóbiemi, že je s podivem, jak mohl vlastně vůbec žít a navíc na samé špici společenského žebříčku té doby. Jistě - fobie z koček se dala zmírnit tím, že mu je poddaní nepouštěli k tělu, ale děs z bouřek, při které ho podle jeho vlastní fantazie jistě jednou zkrátka musel zabít blesk, stejně jako samotná a stále přítomná hrůza ze smrti, která ho nutila obávat se dokonce i jídla v přesvědčení, že jistě musí být otrávené, to všechno spolu s ohromnou dávkou obav z Božího hněvu ho muselo přivádět doslova k šílenství. A také že ano. 

Trest za každou cenu

Václavova posedlost vlastní pokorou a snaha vyhovět Božím požadavkům na svoje vlastní jednání vedla krále k nebývale krutým trestům, které sám sobě uděloval. Mnohahodinové mše, kterých se účastnil i několikrát denně, byly jen slabou náplastí na jeho obavy. Známý je tak případ, dochovaný dokonce písemně, kdy se král Václav na jedné z hostin tak dobře bavil, že nevyslechl jednoho ze svých poddaných a nepomohl mu s jeho starostmi. Když si to uvědomil, mohl se mu jít omluvit, napravit svoji chybu, kterou cítil - ale to by nesměl být Václav II.

Ten se odebral do své ložnice, kde zapálil svíčku a tou si na několika místech popálil nohu tak, až do vlastnoručně způsobených ran dostal zánět a musel se ze svého vlastního trestu dlouho léčit. Je takové chování normální? Jistě není, ale Václavovy geny pravděpodobně vítězily nad rozumem. Vždyť jeho otec se často choval doslova jako psychopat a dědečkova sbírka fóbií a dalších problémů rozhodně přebíjela tu Václavovu. 

Geniální, i když nemocný panovník

Byl Václav II. zkrátka jen trochu nebo víc šílený člověk s maniodepresivními stavy, plný strachů a děsů? Vlastně ne, v jeho hlavě byl ukryt doslova poklad, geniální mozek, který mu dovoloval pamatovat si téměř jakoukoliv informaci, kterou kdy slyšel, naučit se nazpaměť dlouhé stati, i když vlastně ani neuměl číst. Přesto ale celý život vlastně protrpěl. Nezdá se tedy, že bychom si o jeho královském životě mohli dělat jakékoliv iluze… 

Zdroj: Český rozhlas, wikipedie, Braniboři v Čechách a zajetí Václava II. (Dana Dvořáčková-Malá)

KAM DÁL: Nehoda, která změnila druhou světovou válku. Němci se tehdy pořádně spletli

reklama
#historie #Václav II. #král #maniodepresivní stav #sebepoškozování

To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

reklama
Máte zajímavou informaci? Chcete spolupracovat?
Kontaktujte šéfredaktora Martina Chalupu: chalupa@ctidoma.cz

© Centa, a.s.
Jakékoli použití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího užití a zpřístupňování textových či obrazových materiálů bez písemného souhlasu společnosti Centa,a.s. je zakázáno. Čtenář svým přihlášením do jakékoli soutěže na našem webu dává souhlas s tím, že v případě, že se stane výhercem této soutěže, může být jeho jméno na webu publikováno. Centa, a.s. využívala licenci ČTK a využívá fotografie z Depositphotos.