Držitelka ceny Magnesia Litera Petra Soukupová. Spisovatelka a známá autorka románů odpovídá na otázky
Spisovatelka má patent na bestsellery. U nás prodala již zhruba 80 000 výtisků svých knih. Některé jsou k mání i jako audioknihy. Překládají se do evropských jazyků a nejraději ji mají v Polsku. A co dál? V rozhovoru s touto dámou pro ČtiDoma se dozvíte více.
Petra Soukupová je známá jako spisovatelka a scenáristka, která mistrovsky rozebírá partnerské a rodinné vztahy. Její knihy jsou zrcadlem, do kterého se nechceme podívat. V rozhovoru pro ČtiDoma přiznala, na čem právě pracuje a co chystá do budoucna.
Kdy jste poprvé pocítila nutkání napsat knihu a co bylo primární inspirací pro vaši prvotinu?
Já jsem už asi od deseti let chtěla být spisovatelka, takže jsem věděla, že jednou budu muset napsat knihu. A pak během studia na FAMU to získávalo pevnější obrysy. Primární inspiraci si opravdu nepamatuju – už je to koneckonců skoro dvacet let. Ale bylo to tak, že jsem nejdříve měla tu rodinu, kterou jsem používala při kreativních cvičeních na scenáristice. Asi jsem chtěla vyprávět o složitosti vztahu mezi dcerami a otcem.
Jaká je vaše nejoblíbenější kniha, která vás nejvíce zasáhla a jací konkrétní autoři jsou ti vaši? A jaký je váš top žánr, který si ráda přečtete?
Jednu nejoblíbenější knihu asi říct nedokážu, ale mám hodně ráda Stephena Kinga. Laskavé bohyně od Johnathana Littella mě hodně zasáhly, Pokání od Iana McEwana také. Jedna z mých nejmilejších knih je Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě od Chrise Warea, což je mnohovrstevnatý a nádherně zpracovaný grafický román. V poslední době čtu nejvíc detektivky, ale z žánrů mám asi nejraději postapo.
Jak se liší váš přístup při psaní románu od psaní scénáře? Je pro vás jeden z těchto formátů přirozenější či náročnější?
To je prostě úplně jiná práce, ale přirozené jsou mi obě tak stejně. Rozhodně je náročnější napsat knihu než scénář, alespoň pro mě, je to víc práce, trvá to déle. A já navíc píšu scénáře podle svých knih, takže tím je to ještě jednodušší. Co se týká scénářů pro televizi, to už nedělám, maximálně rozepisuju dialogy, ale spíš dělám dramaturgii, což znamená práci už s napsaným textem.
Něco mi povězte o tom, jak jste psala scénáře pro seriál Ulice. Naplňovala vás tato práce a líbilo se vám takto psát? Jak berete skutečnost, že už se na Ulici nepodílíte?
Já jsem v Ulici nepsala scénáře, já jsem tam dlouhá léta dělala dramaturgii dialogů. Byla to fajn práce, měla jsem ji ráda, ale hlavně proto, že Ulice je dlouhodobý projekt a člověk tam měl jakousi domnělou jistotu, že má práci zaručenou. Což se nakonec ukázalo, že není pravda. Nijak úkorně to ale neberu. Teď dělám dramaturgii jiného seriálu – Polabí – a jsem spokojená.
Při psaní svých románů či scénářů čerpáte inspiraci z reálných setkání, nebo je to spíše intuitivní tvorba?
Určitě se člověk neubrání tomu, čerpat ze svého života, ale příběhy, které píšu ve svých knihách, jsou vymyšlené. Inspirují mě lidé v mém okolí, ale nikdy nepíšu přímo o nich. Občas používám nějaké drobné situace nebo zajímavosti, které si ale stejně upravuju podle sebe.
Ve vašich knihách se často objevují témata jako dysfunkční rodinné vztahy a pocit vykořenění. Je to pro vás vědomé autorské téma, nebo se do textu dostává přirozeně?
Je to pro mě jistě téma, i když samozřejmě doufám, že se to tam objevuje přirozeně. Mám za to, že blízké – tedy často rodinné – vztahy jsou to nejdůležitější a že člověk těžko může být v životě spokojený, pokud o tyto vztahy nepečuje. Zároveň si myslím, že je to extrémně těžké a že komunikace mezi blízkými často nefunguje. A o tom píšu.
Jaké je to umístit se v literární soutěži? Je nějaká spisovatelská meta, které byste ještě chtěla dosáhnout? Ovlivňuje to nějak váš další tvůrčí směr?
Bylo to super, ale už je to dávno. Co se týká cílů, asi už žádný velký spisovatelský nemám, i když ano, byla bych ráda, kdyby se nějaká moje kniha přeložila do angličtiny, což se zatím nestalo. Hlavně ale chci dál psát tak, jak to umím, a budu ráda, když se to čtenářům bude líbit. Při samotném psaní ale na toto nemyslím, myslím na postavy a na příběh.
Některé vaše knihy byly adaptovány do filmové podoby. Jak vnímáte moment, kdy vaše literární dílo ožije na plátně, a máte ráda možnost ovlivňovat scénář?
Pouze jedna, jedna ze tří povídek ze Zmizet. Vznikl podle ní film Na krátko. Scénář jsem psala sama, nikomu jinému bych to nenechala. Byla to pro mě zajímavá zkušenost, ale pro mě osobně to tak důležité není, pořád je moje priorita psaní knih. To, že pak postavy ožijou na plátně, se mnou asi nic moc nedělá.
Pracujete nyní na nějakém novém knižním projektu, a pokud ano, můžete čtenářům naznačit, jakými tématy se v něm budete zabývat? Kam byste se jako spisovatelka chtěla ještě posunout? Jaké máte plány a vize do budoucna?
Teď mi vychází kniha pro děti tak 13+. Jmenuje se Katka už nebude divná. Katka je jedna z postav mých předešlých knih o „divných dětech“. Kniha je o Katčině nástupu na gymnázium, částečně o mentální anorexii a hlavně o její cestě k sebepřijetí. Na jaře začnu psát další knihu, tentokrát pro dospělé, ale o tom ještě nechci mluvit, zatím to nemám úplně vymyšlené. Jako spisovatelka se myslím už nikam moc neposunu, alespoň co se týká obsahu jistě ne. Pořád chci psát o blízkých vztazích mezi lidmi.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Dvojče královny plastik Cher zvaný Sonny Bono. Svým úsměvem získal, na koho pohlédl, a úspěchů měl požehnaně.
