Jak to dopadne, když vyrazíme na špacír do lesa s průvodcem. Rozhovor s lesním terapeutem Alešem Miklíkem
Nejlepší terapeut na světě je příroda. Při procházce v přírodě můžeme dýchat, poslouchat, dotýkat se a čichat a zažít neuvěřitelné věci. Statistiky o četnosti chronických a civilizačních chorob jsou alarmující, a proto je třeba s tím něco dělat. Jednou z cest by mohla být léčba lesem.
Lesní terapie není jen procházka lesem. Je to japonská technika, známá jako shinrin-yoku, která překračuje hranice pouhého cvičení venku – je to hluboké ponoření se do smyslového vnímání lesního prostředí, které snižuje stres, posiluje imunitu a zlepšuje náladu. Lesní terapeut Aleš Miklík zodpověděl pro ČtiDoma pár otázek na toto téma.
Jak byste popsal moment, kdy jste si uvědomil, že les má takovou sílu, že by se dala využít terapeuticky?
No, u mě to asi nebyl nějaký rozhodující předělový moment. Tím by se možná dala označit chvíle, kdy jsem se dozvěděl o možnosti výcviku v lesní terapii. Ale jinak já jsem celý život nějak využíval benefity spojení s přírodou, jak to dělá mnoho z nás. Právě když se ke mně dostala původní literatura, tehdy jsem se rozmýšlel, jestli mám kvůli tomu vycestovat do Ameriky a tam to absolvovat. Oni mezitím ty programy otevřeli v Evropě, takže tím bylo vlastně jasno. No a od té doby jsem svoje vlastní způsoby využil, zkombinoval a nabízím je v profesní variantě i pro veřejnost.
Jaké konkrétní techniky nebo přístupy využíváte při lesní terapii?
Mnoho lidí má pocit, že tím, že sami chodí do lesa, vlastně nic dalšího v uvozovkách nepotřebují. Lesní terapie není vlastně procházka, je to pobyt, je to bytí v přítomnosti bez nějakého usilování o to někam dojít, se záměrem něco konkrétního prožití. A spíše jde o plné vnímání toho, co se děje tady a teď, ať je to vlastně kdekoliv. Podstatou je převedení pozornosti do smyslu, a tím do našeho těla a uvolnění hlavy. Lesní terapie má blízko k něčemu, čemu já říkám mindlessness, kdy naopak tu svoji mysl uvolníme pomocí smyslů, takže opravdu tu hlavu dokážeme uvolnit a vyčistit. Zkrátka ty techniky a přístupy jsou založeny právě na tom, že využijeme naše smysly a pozornost k tomu, co prožívá naše tělo, a tím vlastně otevřou i nový prostor k přemýšlení.
Jak podle vás lesní terapie pomáhá znovu se napojit na přírodu?
Je to tím, že tu pozornost dáme někam jinam, nenecháme ji odvádět nějakým vnějším stimulem a spíše využijeme to, co jsme evolučně připraveni využívat stále, jen jsme si toho přestali všímat. A to jsou ty podněty, které k nám přichází skrze smysly a skrze přírodu, na kterou jsme právě svojí minulostí naladěni stále. V podstatě se dá říct, že naší nejbližší přírodou je naše tělo, a kvůli podobnému efektu máme tuhle dovednost dostatečně rozvinutou a nemusíme cestovat nikam do lesa. Kdykoliv naplno vnímáme svoje tělo, jsme v přírodě tady a teď, i když je okolo nás třeba jenom betonová džungle. A tak osvědčenými způsoby, jako je pozornost věnovaná našemu dechu, tomu, co vnímáme naším hmatem, našimi chodidly, našima rukama, tím se dokážeme dostat do přítomnosti a více se propojit sami se sebou a s přírodou v nás.
Mohl byste se podělit o nějaký příběh z vašich terapií, který vás obzvláště překvapil?
Ty prožitky jsou hodně individuální a vychází z toho, v jakém naladění ti lidé přichází. Zmíním konkrétní příběh dcery a otce, kteří ke mně přišli na terapii do arboreta v Kostelci nad Černými lesy. Tato dvojice přišla s tím, že žijí ve městě a do přírody nejezdí a jenom si chtěli zkusit, jaké to je odpočívat mimo město. Byl jsem zvědavý, co vlastně dokáže les dát těmto lidem, ale přesně se ukázala role toho terapeuta. Když jsem je pozval k pomalé chůzi, oni se vydali tempem poměrně rychlým. No a záhy narazili na plot, který to arboretum vymezuje, takže nuceně museli zpomalit. Chodili chvíli podél toho plotu, až se nakonec zastavili a dcera si sedla do trávy a do mechu. A já jako průvodce nechávám všechno běžet. A potom během sebereflexe ta dívka sdílela, že to pro ni bylo poprvé, kdy vlastně vůbec nic nemusela, což by se také těžko dalo navodit jiným způsobem.
Jaké poselství byste chtěl předat těm, kdo možná o lesní terapii nikdy neslyšeli?
Těm, kdo o lesní terapii nikdy neslyšeli, bych se asi snažil nabídnout jenom tu úvahu, jestli vlastně ten jejich způsob kontaktu s přírodou, který znají teď, je podle nich ten nejcelistvější, jaký by mohl být, jestli se náhodou nedá třeba ještě prohloubit. Zkrátka každý si tam může najít něco svého. Takže to poselství je to, že i jakýkoliv kontakt se dá ještě více prohloubit a ještě více jde objevit něco, co tam doteď nebylo vnímané. A zároveň to, proč přitom využít i průvodce, což je taky časté. Lesní terapie je způsob, jak ještě hlubším způsobem vnímat přírodu v sobě a okolo sebe a tím posilovat svoje duševní a fyzické zdraví.
