Dva rodiče jsou pro dítě málo, potvrdili odborníci. Naši předci na to šli jinak, díky tomu neznali deprese

V západní společnosti jsme si zvykli na představu, že typickou rodinu tvoří dva rodiče a jejich děti. Je to zaběhlá praxe formovaná desítky, možná i stovky let. Nový výzkum však ukazuje, že tento tlak na dva rodiče může být mimo synchronizaci s naší evoluční historií. Studie na toto téma byla zveřejněna v časopise Developmental Psychology.

Podle výzkumníků vedených doktorem Nikhilem Chaudharym, evolučním antropologem z Univerzity Cambridge, mohou děti díky vývoji, který trval po tisíce let, očekávat více pozornosti a péče od širších skupin lidí. Což je zkrátka na dva rodiče příliš velké sousto, které logicky nemohou zvládnout. Tým odborníků k tomuto závěru došel díky výzkumu současných lovců a sběračů.

Proč jsou mužské chlouby na starých obrazech malé? Koncem 19. století se najednou zvětšily

Střídají se i desítky lidí

Více než 95 procent naší evoluční historie jsme žili jako lovci a sběrači. „Proto současné společnosti lovců a sběračů mohou nabídnout vodítka k tomu, zda existují určité systémy výchovy dětí, na které mohou být kojenci a jejich matky psychologicky adaptováni,“ uvedl Chaudhary v prohlášení. S kolegy zkoumal kulturu Mbendjele v severních deštných pralesích Konžské republiky.

Tito lidé neskladují jídlo a jsou extrémně mobilní a rovnostářští. Obecně lze říci, že se živí lovem, rybařením a sběrem medu, ale v posledních letech se také zapojili do obchodu na trzích. Žijí v táborech o více rodinách, které se spoléhají na síť pečovatelů. Ti pomáhají vychovávat jejich děti. U 18 kojenců a batolat (ve věku od narození do čtyř let) si výzkumníci všimli, že každé dítě dostalo v průměru devět hodin péče od přibližně deseti různých lidí, někdy až dvaceti.

Matka jen v padesáti procentech případů

Když dítě plakalo, několik lidí bylo okamžitě připraveno zasáhnout obvykle během pouhých 25 sekund. Výsledky ukazují, že biologické matky plačících dětí se na pomoci podílely pouze v padesáti procentech případů. Na druhou stranu dokonce i starší děti a dospívající pomáhali starat se o mladší členy komunity.

Autoři studie zdůrazňují, že současní lovci a sběrači nejsou „živé fosilie“, protože jde o vzorek lidské populace, která praktikuje život našich dávných předků. Díky tomu mohou jejich sociální struktury a přístupy k péči o děti nabídnout cenná vodítka k pochopení naší širší evoluční historie.

Vraždu krásné dívky vyšetřili po téměř 50 letech. Viníka odhalila jeho nedbalost

Od zaběhnutého modelu jsme ustoupili

Dosud se většina výzkumů na téma vazeb mezi dospělými a dětmi soustředila na to, jak funguje tzv. západní či vzdělaná populace v demokratickém světě. Podle autorů studie si ale takový postup vysloužil kritiku, protože značně omezoval chápání nemateřské péče. V „civilizovaných“ zemích se zkrátka předpokládá, že jakkoli nešťastné dítě bude okamžitě konejšeno a utěšováno rodinnými příslušníky, což ale může vést k únavě a depresím.

Je to obrovský kontrast s přístupem, jaký vidíme například u kultury Mbendjele. Je zcela evidentní, že dnešní „správná“ rodina je na hony vzdálená tomu, na co jsme byli jako lidé zvyklí tisíce let. Fungujeme mimo realitu, kterou si lovci a sběrači vytvořili právě proto, že měla smysl.

Zdroje: redakce, psycnet.apa.org, iflscience.com

KAM DÁL: Lidé se vraždili od pradávna. Objevené mumie ukazují, jak jsme na tom byli.