V Itálii jsem prožila osm týdnů domácího vězení. Záviděla jsem známým v Česku, kterým dovezli jídlo do tří dnů

Čísla z Itálie ukazují, že se COVID-19 snad podařilo dostat pod kontrolu
Zobrazit fotogalerii (2)
18.05.2020 - 10:30  

Státy po celém světě uvolňují restriktivní opatření nařízené kvůli pandemii koronaviru. Výjimkou není ani Itálie, která byla v Evropě epicentrem nemoci. "Domácí vězení" a další zákazy prožíval každý jinak. Pro nikoho to však nebylo snadné a musel vybojovat své větší i menší bitvy.

/KOMENTÁŘ/ Když jsem byla těhotná, zakázali mi jíst salám, abych se náhodou nenakazila toxoplasmózou. Samozřejmě jsem tento zákaz poslušně dodržovala, ale trochu jsem u toho trpěla. Takže do košíku při prvním nákupu po návratu z porodnice přistál salám okamžitě. Jenže když pak přede mnou doma ležel na talíři, cítila jsem pořád tu zafixovanou zpátečku. A přesně tenhle pocit jsem zažívala minulý týden v pondělí, když jsem konečně mohla vyjít z domu poté, co jsem to měla – spolu s celou Itálií – zakázané od druhého březnového týdne.

Zapomenout něco při nákupu? Nemožné

Ano, skutečně jsem prožila osm týdnů domácího vězení, během nichž jsem se občas prošla po zahradě, ale její branku jsem ani jednou neopustila. Ven se totiž smělo jen za třemi účely: do práce, to platilo ale jen pro ty, kdo si nemohli zařídit home office nebo nebyli jejich zaměstnavatelé rovnou nuceni alespoň dočasně zavřít; k lékaři či do lékárny (což si člověk velmi dobře rozmýšlel, protože to byla místa se zvýšeným rizikem nákazy); do obchodu pro nezbytně nutný nákup, to znamená potraviny a drogerii.

Naší rodiny se týkalo pouze to chození do obchodu, ale to zařizoval manžel, protože spojoval nákup pro nás s nákupem pro svoji starou maminku. Každý nákup byla akce na dvě až tři hodiny, protože někdy trvalo i více než hodinu vystát frontu ke vstupu do supermarketu. Za takových podmínek se nákup dělal co nejméně, proto bylo klíčové sestavit perfektní seznam.

Za normálních okolností se mi pravidelně stává, že při větším nákupu něco zapomenu koupit a pak se prostě stavuji na skok v nějakém menším obchodě cestou ze školy, kam ráno odvádím dítě. Tak tohle teď samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Takže když jsem například jednou zapomněla napsat na seznam přípravek do myčky, tak jsem potom týden musela mýt nádobí v ruce, protože stát hodinovou frontu kvůli jedné zapomenuté věci prostě nešlo.

Vaření jako matematická úloha

Celkově se pro mě vaření začínalo stávat utrpením, protože kreativita čím dál více ustupovala matematickým výpočtům: když použiji pouze polovinu balení dané ingredience (prostě například bude omáčka míň smetanová, než by měla být), bude to ještě alespoň trochu chutné a půjde mi ze zbytku s přidáním čehokoli, co je ještě doma, vytvořit zítra další jídlo? Takže vlastně návrat kreativity, ale v jiné (zoufalé) verzi...

Záviděla jsem svým známým v Česku, když si stěžovali, že se na dovoz nákupu objednaného přes internet čeká třeba tři dny. Tady mě internetové stránky obchodů zpočátku informovaly, že by nákup dorazil za dva až tři týdny, a později už objednávku ani nebylo možné vytvořit. Úžasnou zprávou v jednom momentě bylo, že si můžeme nechat dovézt domů nákup z jednoho zdejšího trhu, který byl pro návštěvy zákazníků uzavřen. Háček byl ale v tom, že účet připojený k nákupu byl nečekaně mastný (ceník totiž nebyl k dispozici a byli jsme nuceni objednat si naslepo v naději, že ceny budou možná vyšší než jindy, ale i přesto v rozumných mezích). 

Pivo jako malá útěcha

Drobnou útěchou bylo alespoň to, že se dalo dobře objednat pivo. Jeden místní malopivovar okamžitě pochopil situaci a velmi rychle se zorganizoval, takže pokud jste během dopoledne telefonicky objednali libovolný počet lahví, odpoledne jste je měli doma.

To nahrávalo odpoledním aperitivům na balkoně, které se ostatně na několik týdnů staly jedním ze symbolů karantény. Alespoň na chvilku byl život o něco rušnější, když si lidé na dálku z balkonu na balkon připíjeli na lepší časy. Protože jinak bylo venku jen tíživé ticho. Nikdy jsem neviděla naši jinak frekventovanou ulici tolik osiřelou.    

Symbolické kapučíno online

Italové pochopitelně velmi trpěli tím, že jim byl odejmut jejich milovaný společenský život. Ten tady za normálních okolností vzkvétá ve velkém i malém měřítku. V tom malém se třeba jedná o kafe. Schoulit se v křesle u knížky s velkým hrnkem kávy, která se usrkává pomalu po douškách, to tady neexistuje. Nejoblíbenější je zde maličké presso, cappuccio (kapučíno) si můžete dopřát víceméně jen dopoledne (jinak nad vámi pokývají hlavou ve stylu „No jo, cizinec“). Ale hlavně se u toho konverzuje – s kolegy, kamarádkami nebo třeba barmanem.

Pro plno mých známých se kapučíno stalo symbolem návratu k normálnímu životu, prostě by vám řekli: První, co udělám, až skončí karanténa a otevřou se obchody a bary bude, že si dám kapučíno. Není tedy vlastně divu, že jedna moje kamarádka mi hned v úvodu karantény volala a chtěla, abychom si každá udělala kapučíno nebo alespoň čaj (ten se tu pije o dost méně, ale jeho příprava v domácích podmínkách je oproti kapučínu o dost jednodušší), spojily se přes videohovor a hrály si na to, že jsme v baru. Poněkud utopická představa vzhledem k tomu, že každá z nás má teď doma 24 hodin denně dítě, které nechodí do školy a vyžaduje pozornost.

Mně to sice ztěžuje práci, ale jinak mi to nevadí, protože to mám nastavené tak, že se s dítětem snažím trávit hodně času. Za normálních okolností tu ale děti s rodiči tráví času velmi málo, většině z nich končí škola v půl páté, pak jsou kroužky (ty končí klidně až třeba v sedm či v půl osmé večer), úkoly, večeře a spát. Teď je škola (a samozřejmě i kroužky) zavřená až do září a některé matky se chtějí nechat započítat jako nepřímé oběti korona viru, až je situace podle jejich slov dovede k infarktu.

Jako rodina jsme vydělali

Já mám spíš pocit, že náš rodinný život na situaci něco vydělal, protože jsme najednou trávili několik odpolední hraním společenských her, všichni dohromady, nebo společnou činností na zahradě či prostě společným sezením u televize u něčeho, co skutečně bavilo a zajímalo celou rodinu. A nebo jsme společně obědvali na balkóně jídlo ze známého fastfoodu, kam normálně moc nechodíme, ale teď to pro nás bylo malé vítězství, když nám ke konci karantény v našem regionu povolili odvézt si jejich menu domů. Ne, že bychom za normální situace netrávili společné chvíle, ale teď jsme si jich museli vymyslet víc doma (jindy je to spíš o výletech a tak podobně) a tak nějak víc jsme si jich vážili.

Byly tedy chvíle, kdy jsem měla paradoxně pocit, že je můj život lepší než kdy předtím. Že jsem přes všechna ta omezení a starosti vlastně šťastná. Hlavně první dny byly takové. Dítě jásalo, že není škola, a já jásala, jak je hezké být všichni spolu. I manželovi odpadly některé jinak běžné činnosti, takže pro nás měl víc prostoru. Pak přišlo období, kdy jsem začala více sledovat zprávy. Nějakou dobu jsem se jim zvládala vyhýbat, strašně mi vadilo, že v nich mluvili už jen o korona viru, a to pochopitelně velmi dramaticky.

Zprávy jsem sledovala čím dál víc

Jenomže zprávy se ke mně dostávaly stejně: rodina a známí z Čech mi je prostě posílali. Stala jsem se tou, co žije v tom děsivém epicentru nákazy. Mámu pravidelně volali přátelé a známí, aby se na nás přeptali. I já jsem začala volat mámě pravidelněji, než jsem předtím volávala, aby viděla, že jedna věc jsou zpávy, které k nim doléhají z médií, a druhá věc je moje konkrétní stituace tady doma, kde je vše ok. Zprávy jsem ale už sledovala čím dál tím víc. Rozhodla jsem se zaměřit na ty regionální, protože jsem považovala za nejdůležitější vědět, jaká je situace v mém bezprostředním okolí.

Každé odpoledne nám sdělovali ta čísla nově nakažených a zemřelých, která rostla a rostla. A pokaždé opakovali, že máme zůstat zalezlí doma, že si máme laskavě odpustit i chuť jít se proběhnout. Původní slogan ANDRÀ TUTTO BENE (všechno bude dobré) vystřídalo IO RESTO A CASA (já zůstávám doma). Nejen proto, že zůstat doma bylo vyhlášeno jako úplně nejdůležitější, co můžeme udělat, ale možná i proto, že řada zdravotníků ve svých zprávách začala prohlašovat, že ANDRÀ TUTTO BENE už tvrdit nelze. A i ve mně se začal přetvářet pocit toho, že jde prostě o těžší virózu, na jejíž zvládnutí je většinou organismus vybaven, v pocit jakéhosi dramatičtějšího ohrožení.

Mrazicí kobka přímo u hřbitova

Již v začátcích onemocněl jeden náš známý, který pracuje jako lékař v nemocnici. Pak také jeden manželův kolega z práce. Nakonec se vyléčil, ale jeho tchán nemoci podlehl. Později jiný jeho kolega, který ale žije a pracuje v jiném městě, na nákazu (nebo s nákazou) zemřel. Další byl převezen do nemocnice poté, co se mu do mozku nedostávalo dost kyslíku a manželka si všimla, že je mimo. Poté se o něm manžel dozvěděl, že je ve velmi vážném stavu na oddělení a čeká, až se uvolní některý z ventilátorů, jinak hrozí, že zemře.

Do toho se naše město rozhodlo pomoci s kremacemi nejvíce postiženému Bergamu; tato zkušenost město natolik ovlivnila, že následně nechalo ke hřbitovu instalovat mrazicí korbu náklaďáku. Ptala jsem se sama sebe, zda je to proto, že katastrofické scénáře čekají i u nás, nebo se jenom preventivně zařizují například na další výpomocnou akci. Večer před spaním na mě tyto otázky dotíraly a já si přála vzbudit se ráno s tím, že to celé byl jen zlý sen. Jenomže jsem věděla, že to tak není a nebude, že to druhý den bude stejné nebo spíš možná ještě horší.

Teď jdu večer spát a vím, že zítra to bude nejspíš zase o kousek lepší. I když nikdo přesně neví, co bude dál. Konečně nám tu před několika týdny také začali nakazovat nošení roušek. Snad to pomůže a ta hrozná čísla už se nevrátí. A já si pomalu zvykám, že do parku už zase můžeme. Hrozně moc to potřebuju, fyzicky mě ta karanténa naprosto odrovnala. Takže roušku na ústa (park je teď dost přeplněný, čímž hrozí chvilkové nedodržení bezpečného odstupu od lidí, tudíž je rouška potřeba i tam), samozřejmě nádhernou veselou, v Čechách ušitou, a vyrážím...

KAM DÁL: Psoriatická artritida bolí tak moc, že člověk nemůže ani spát. Lupénka není jen nemoc kůže.


To nejzajímavější do Vašeho e-mailu

Přihlášení k odběru newsletteru