Generál nebe František Peřina: Nemůžete vůbec dýchat a je vám špatně, vyprávěl o válečných hrůzách

František Peřina (vpravo) ve společnosti dalšího válečného letce Františka Fajtla
Zobrazit fotogalerii (2)
23.03.2020 - 12:00  

Každá doba má své hrdiny. Dnes jsou to zdravotníci, kteří zachraňují životy, dobrovolníci, kteří se starají o seniory, lidé, kteří nezištně pomáhají… V době války to byli lidé, kteří bojovali za svobodu našeho národa, včetně těch, kteří proto odešli do zahraničí, aby se mohli postavit proti zlu třeba ve vzduchu. Jedním z nich byl i generálporučík František Peřina.

Budoucí válečný hrdina se narodil ještě v době Rakouska-Uherska, jen tři roky před vypuknutím první světové války, na Břeclavsku. Nejprve se vyučil soustružníkem a začal také pracovat v brněnské strojírně, kde se tomuto oboru po určitou dobu věnoval. Již v osmnácti letech se ale přihlásil do Školy pro odborný dorost letectva v Prostějově, kterou absolvoval o dva roky později a ihned nastoupil k 2. leteckéu pluku v Olomouci. Již po roce působení v roli pilota pozorovacího letounu se stal pilotem stíhacím. Jen o několik let později ale měla, stejně jako do osudů milionů dalších lidí, i do jeho života zasáhnout druhá světová válka

Manželství a odchod

Přišli Němci a bylo to právě v době, kdy mladý pilot se svojí snoubenkou Annou začali přemýšlet o svatbě. Zároveň ale bylo jasné, že budoucí novomanžel nebude sedět doma a sledovat, jak Němci pustoší jeho vlast. „Snoubenka mi tehdy řekla: ,Já vím, že chceš jít ven, že tady mezi Němcema nemůžeš zůstat, ale já se chci jmenovat Peřinová.‘ Tak jsme honem chystali svatbu. Během týdne jsem to vyřídil,“ vyprávěl později František Peřina. Svatba byla se 24. června roku 1939, ale líbánek si mladí manželé užívali jen několik málo hodin. Hned druhý den odešel mladý pilot v hodnosti rotmistra z domova, aby se přidal k zahraničnímu odboji. Jeho cesta vedla přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie. Tady se také jen o něco později zúčastnil bitvy o Francii, v jejímž průběhu se František Peřina stal prvním československým válečným esem. Na svém kontě měl v té době jedenáct až třináct sestřelů nepřátelských letounů.

Úspěchy jeden za druhým

Za své další úspěchy, kdy se mu mezi 10. a 12. květnem roku 1940 podařilo sedm potvrzených sestřelů a další dva byly pravděpodobné, byl ihned jmenován do hodnosti prvního poručíka v československém válečném letectvu. O několik dnů později byl ale i on sám sestřelen a velmi vážně zraněn. Nehoda ani zranění jej však nemohlo zastavit.

František Peřina se narodil 8. dubna 1911 a zemřel 6. května 2006 v ve věku 95 let v hodnosti generálporučíka ve výslužbě. Byl oceněn Řádem Bílého lva, Československým válečným křížem, Československou medailí za chrabrost před nepřítelem, Československou medailí za zásluhy I. stupně, Řádem čestné legie, Pamětní medailí československé armády v zahraničí, Francouzským válečným křížem, Hvězdou se štítkem za účast v bitvě o Británii a Evropskou hvězdou leteckých osádek.

Útěk z nemocnice

Pobyt v nemocnici nebyl pro muže, jehož cílem bylo bojovat za vlast, nic, co by chtěl připustit. Z nemocnice proto zkrátka odešel a vydal se do Velké Británie. Zde se stal členem 312. perutě, s níž se zúčastníl bitvy o Británii. Po akutním zánětu slepého střeva, pro který musel podstoupit operaci, se k létání vrátil až v roce 1942. Poté se ale začal věnovat výcviku dalších pilotů. Kdo jiný než jeden z nejúspěšnějších československých stíhačů by měl vést k těmto dovednostem další muže…

Hrdina ve vzduchu

Skutečně hrdinským činem Františka Peřiny byl útok na skupinu německých letadel v momentě, kdy si byl velmi dobře vědom jejich převahy a vlastní zranitelnosti. Šlo mu ale o záchranu své letky a v takovém případě podle jeho vlastních slov platí jiná pravidla než ohledy na vlastní život. Sám za tento skutek zaplatil zraněními ruky i nohy, životem ale vyvázl.

Nejhorší okamžiky

Válka je hrozná a ani hrdinové se nezbaví vzpomínek na momenty, které zůstanou do konce života v paměti. Jako ten, o kterém František Peřina mnohá desetiletí po válce vyprávěl, jako by se odehrály před několika hodinami. Jeho vzpomínky jsou uchovány ve sbírkách projektu Paměť národa. „Doprovázeli jsme bombardéry a když jsme se vraceli, tak nás napadlo asi sedmadvacet letadel. Za mnou se posadila čtyři. Ani nevím, jak se tam dostala. Ať jsem dělal, co jsem dělal, tak jsem pořád viděl jenom svítící střely. Byl to hroznej houf světýlek a byla všude. Nevěděl jsem už, co mám dělat. Udělal jsem prudký a hodně nebezpečný manévr, ale konečně se to podařilo. Letoun jsem skoro postavil na hlavu. Málem jsem vyletěl z kabiny. Tohle je hrozně nepříjemnej manévr i tělesně. Nemůžete vůbec dýchat a je vám špatně. To nečekali a to bylo moje štěstí. Letěl jsem kolmo k vodě. V týhle rychlosti bylo letadlo fakticky neovladatelný. Na chvíli jsem i ztratil vědomí. Dodnes si myslím, že jsem to přečkal jen zázrakem. To byl taky můj poslední skutečný boj.“

A pak válka skončila - a začal další boj

Po válce se František Peřina vrátil do vlasti a jistě se těšil, že se po letech manželství, z nichž společně prožili jen jediný den, konečně usadí a bude žít v klidu spolu se svojí manželkou. Osud ale chtěl, aby ani tato léta nebyla pro válečného hrdinu nijak jednoduchá. Ani ne tři roky po skončení války přišly další problémy. Komunisté zvítězili a letci, kteří za války bojovali na západní frontě, měli krušné časy. Také František Peřina byl postaven mimo službu. S takovým údělem se ale rozhodně nehodlal smířit.

Znovu do ciziny

Tak jako na počátku války odešel i nyní František Peřina - tentokrát již i se svojí ženou - do zahraničí. K odchodu do exilu zvolil cestu, která mu vyhovovala nejlépe - hranice přeletěli v malém sportovním letadle a přistáli v Američany kontrolované zóně Německa. Odtud se vydali do Velké Británie, kde se František Peřina na několik let vrátil do služeb královského letectva a následoval další přesun přes Kanadu do USA. Domů do vlasti se měli Peřinovi podívat až po další revoluci…

Zpět do vlasti

Do své vlasti se manželé Peřinovi vrátili až v roce 1993, čtyři roky po listopadové revoluci. Zásluhy jednoho z nejlepších válečných hrdinů byly konečně skutečně oceněny a František Peřina převzal z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla Řád Bílého lva za vynikající bojovou činnost. Dalšího uznání se mu dostalo i od následného prezidenta, tedy Václava Klause, který mu při příležitosti jeho 95. narozenin udělil čestnou plaketu.

Odešli společně

Manželé Peřinovi v životě museli překonat mnoho protivenství a překonali je společně. Stejně tak téměř společně odešli z tohoto světa. Oba zemřeli v roce 2006, paní Anna jen o několik týdnů před svým manželem.

Poselství válečného hrdiny

František Peřina se netajil po svém návratu do vlasti jistým rozčarování, nakonec se ale s povahou našeho národa znovu vyrovnal a dokázal vidět i pozitivní stránky.
„Já bych strašně rád, aby tady ten náš lid se odnaučil závisti. Já když jsem se v roce 1993 vrátil, tak jsem poznal, že nejenom lidi, který mě neznaj, ale i moji bývalí kamarádi jsou strašně závistiví. A i kdybych měl jen o korunu víc než oni, tak mi ji strašně závidí. Přál bych si, aby tohle v dalších generacích vymizelo, aby se lidi měli skutečně rádi a aby se lidi snažili něčeho dosáhnout, ale poctivou prací, ne podfukem. To je tu hodně zakořeněný, že to bude ještě několik generací trvat, než se to vytříbí. Já věřím, že se to zlepší a Češi budou konečně takoví, jaký jsem si přál, aby byli. Ta situace se zlepšuje velmi pomalu, ale zlepšuje se!“

KAM DÁL: Pandemie koronaviru může připravit o práci nespočet lidí. Patříte mezi ně?