Ten den bylo příjemné počasí počínajícího podzimu. Žádná průtrž mražen, žádná mlha, ale naopak slunečná obloha. Na letišti Tunoša v Jaroslavli nastupoval před čtvrtou hodinou odpolední místní hokejový tým, aby odletěl na západ KHL do Minsku. Mělo jít o běžný let, jakých hokejisté, piloti i stroj absolvovali již mnoho. Rusové přitom na svých hokejistech nijak nešetřili a letoun tak rozhodně nebyl na konci svých sil - naopak, šlo o poměrně luxusní stroj.
Problémy se objevily brzy
Přišel start a ani na jeho počátku nebyl důvod ke znepokojení. Pak ale přišel problém, který se ukázal být osudným pro celou osádku letadla. Pilotům se nepodařilo stroj “odlepit” od země a vystoupat do patřičné výšky. I když se na malý okamžik mírně vznesl, po srážce s anténami, bez nichž se samozřejmě žádné letiště neobejde, dopadl zpět na zem. Jak je zřejmé, nešlo o pád ze stovek nebo tisícovek metrů, v nichž se letadla běžně pohybují. Letadlo s hokejisty spadlo z pouhých několika málo metrů. Mohli bychom předpokládat, že by nemuselo dojít k velké katastrofě. Ale opak byl bohužel pravdou.
Jediný přeživší
Srážka se zemí se odehrála v rychlosti přibližně dvou set padesáti kilometrů za hodinu, což znamenalo náraz tak silný, že se letadlo rozlomilo a co víc - vypukl požár. Přímé smrti na místě nehody unikli pouze dva lidé. Jedním z nich byl hokejista Alexandr Galimov a druhým pozemní mechanik Alexandr Sizov. První z jmenovaných ale bohužel přežil pouze dalších pět dní. Všichni ostatní hokejisté i posádka letounu byli na místě mrtví. Čeští hokejoví fanoušci tehdy museli přijmout také smrt tří českých hráčů, kteří v té době hráli právě za Jaroslavl. Byli to Karel Rachůnek, Jan Marek a Josef Vašíček. Další z celkem 43 obětí pocházeli z Ruska, Ukrajiny, Švédska, Německa, Běloruska, Lotyšska a Slovenska. Tragédii tak přímo s Ruskem prožívaly i ostatní státy.
Proč letadlo nevzlétlo?
Všichni se samozřejmě okamžitě začali ptát, proč se nepodařilo vzlétnout. Jaká chyba za tím a tedy i za celou tragédií stála? Palivo bylo podle vyšetřovatelů nehody v pořádku, motory pracovaly jak měly a ani další zařízení neměla problémy. Informace z černých skříněk také neodhalily žádnou zjevnou příčinu hrůzy, která připravila o život třiačtyřicet lidí. Problém vznikl, jak pozdější vyšetřování ukázalo, tedy s největší pravděpodobností na straně pilotů. Ti však souzeni být nemohli, spolu s dalšími lidmi zemřeli na palubě letadla. Piloti špatně stanovili rychlost, při které se pokusili vzlétnout. To se ale nepodařilo, stroj sjel z ranveje a ani další pokus o vzlet - již z travnaté plochy - nebyl bohužel úspěšný a skončil tragédií.
Chyba člověka
Vyšetřování případu nakonec vedlo k obvinění jediného člověka, a to Vadima Timofejeva, který v době nehody zastával funkci náměstka generálního ředitele společnosti Jak-servis. Měl mimo jiné na starosti i otázku proškolování pilotů a určování jejich schopnosti pilotovat letouny. Jenomže ani jeden z pilotů, kteří toho dne seděli v kokpitu letadla Jak-42, tam podle vyšetřovatelů neměl co dělat. Ani jeden z nich nebyl ještě náležitě proškolen na ovládání stroje tohoto typu a navíc se tato posádka již v minulosti nejevila jako nejspolehlivější a dopustila se hned několika závažných pochybení. Druhý pilot navíc nesplňoval zdravotní požadavky pro výkon takovéto zodpovědné činnosti. Pitva prokázala v jeho těle přítomnost zakázaných látek, které oslabují pozornost, trpěl neuropatií. I to mohlo být příčinou tragédie. Pilot si totiž nemusel být vůbec vědom případného sešlápnutí brzdy při vzletu.
Potrestán a propuštěn
Ačkoliv byl Vadimu Timofejovi udělen trest pětiletého odnětí svobody (který mu byl vzápětí v souvislosti s amnestií, vyhlášenou při příležitosti sedmdesátého výročí od konce druhé světové války, prominut), hokejistům ani členům posádky už život bohužel nikdo nevrátí. Lidská chyba, která může vzniknout tak snadno a může se jí dopustit prakticky každý, tentokrát zavinila nehodu nedozírných následků. A nešlo samozřejmě v první řadě o hokejové mužstvo, ale o lidi, o muže a ženy, kteří měli svoje životy a rodiny.
Poslední vyhraný zápas
Vzhledem k tomu, že hokejisté, kteří při nehodě zahynuli, pocházeli z různých zemí, uskutečnily se smuteční ceremoniály na více místech - v Praze se lidé sešli na Staroměstském náměstí. Hned druhý den po nehodě, tedy v den, kdy měli hokejisté Jaroslavli sehrát utkání v Minsku, se v tamní hokejové hale shromáždilo jen jedno družstvo - hokejisté Minska uctili památku svých zemřelých soupeřů vystavením jejich fotografií a vstřelením branky za každého hráče Jaroslavli. Mužstvo tak naposledy zvítězilo. Bohužel však ne v boji o vlastní život….
KAM DÁL: Jak premiéři Klaus a Mečiar rozváděli Československo: vila Tugendhat vstoupila do dějin obou našich států.
